Bláznova ukolébavka

Hledám způsob, jak se vyjádřit, hledám způsob jak se najít. Už měsíce tápu, hledám a vlastně ani nevím proč a co. Začalo to jako film kostka – hrdina se ocitá uprostřed něčeho, neví proč, neví za co a jediné co ho živí je myšlenka, že všechno musí mít svůj důvod. Díky Bohu za to, že nám dal možnost věřit a důvěřovat, že by nám nikdy nenaložil více než sneseme. Sebevražda nepřipadá v úvahu, znamená to, že jsem byl tak slabý ve víře, odmítnul jsem věřit, že Bůh mě zná, že se ke mně zná. A on tam určitě někde je, dívá se mi přes rameno a – chtěl jsem napsat usmívá se, tváří se jako rodič, který má na tváři chápavý úsměv pro první lásku svého dítěte, ale tak tomu není, Bůh se nesměje,Bůh prostě je, prostupuje vším, i mnou a mně nezbývá vzdát mu dík v pokoře. Filmový hrdina šel smrtícím labyrintem dál, překonával překážky a v jeden kratičký okamžik se mu zdá, myslí si, že má vyhráno, v zápětí jej nemilosrdný scénář za tak kacířskou myšlenku potrestá. Mě ještě nikdo netrestá, jsem na tom nepoměrně lépe, už proto, že scénář svého života si píši sám, přesto v něm ale klopýtám.

  Malý princ. Nádherná knížka, do které se přenášíme. Je právě teď, přítomnost a já jsem uprostřed ničeho, obklopen ničím a snažím se udělat spousty věcí najednou – zbavit se těch nepříjemných lidí kolem mě, zmizet, utopit se v nekonečném tichu, chtěl bych, aby to ticho a prázdno, které je ve mně bylo také kolem mě. Vím, že bych měl strach, nesnáším to ticho, které je způsobeno absencí zvuku. Vždy jsem měl nepoměrně raději, když jsem byl obklopen tím druhem hlučného ticha, které zná snad každý, kdo žije ve městě. Teď ale toužím po absolutním tichu. Jsem jako pilot, který je na poušti sám a potká Malého prince. Bloudím hledám ve své mysli, kde že je ta moje cesta a stále nenacházím nic než ohromné prázdné místo, zvící velikost hangáru na nový Airbus. Kdybych byl Zen Budhista, mohl bych spokojeně říct, že jsem našel místo svého klidu. Ale já to tak necítím. Je to křižovatka mého života, na kterou jsem se vrátil po osmi dlouhých letech. Po osmi dlouhých letech jsem se vrátil na křižovatku, kterou jsem viděl jako 16ti letý a udělal rozhodnutí, které mě mělo provázet až do konce mého života. Náhle jsem na ocitnul na té samé křižovatce a dostal jsem strach.

  Nemívám strach, věci se dají poměrně snadno řešit díky dvojkové soustavě. Téměř jakýkoliv problém, se dá řešit odpověďmi ano a ne, pokud se zamyslím a použiji occamovu břitvu, mám řešení. Jsou věci, které mi leží v hlavě dlouhé dny, ale nejsou to problémy, problémy já v hlavě skladovat odmítám. Je to jako skladovat střelný prach ve vsi, která je známá častými požáry. Je pouze otázkou času, kdy vybouchnou.

  Stojím na známé křižovatce a zřetelně vidím, kam jsem se vydal a proč. Dnes se však rozhlížím, nejsem tady v slepém hněvu, hledajíce lásku, zoufalý, zklamaný, ublížený. Rozhlížím se a mám pocit, že jsem prožil osm let v ohromné lži vůči sobě. Jak jsem jen mohl být takhle sobecký vůči lidem kolem sebe? Jenže co teď? Co řeknou lidé, které jsem potkával cestou a kteří očekávají, že se budeme potkávat a povídat si zábavné historky? Co by tomu řekla ta, která mě již téměř dva roky provází? Stojím na poušti, mohu se vydat kamkoliv, vedle mě stojí Malý princ a já naslouchám jeho slovům, jak mě učí o životě, malý chlapec co se tu zjevil. Učí mě o zodpovědnosti vůči věcem kolem sebe, učí mě o lidech a jejich falešných hodnotách. Izoluji se, nechce se mi bavit se, chtěl bych být sám, rozjímat, přemýšlet. Nevím, jestli to jde, jen tak utéct do kláštera, bez otázek, bez dlouhého vysvětlování. Nechat si vštípit pevný denní řád a ten použít jako odrazový můstek. Celý vnější svět nechat venku. Stejně jej nevnímám, snad až na krásy božího působení, jako zlátnoucí listí na stromech nebo dnes zamrzlá krajina, přikrytá mlhou, kdy vše je nádherně ojíněné a zmrzlé.

  Dělám hromadu chyb, úmyslně, nejsem schopný to změnit. Jsem nezodpovědný, nepřesný, očekávám průšvihy hned z několika stran, zatím nepřichází. Snad mě má Pán rád a chápe, rozumí, že potřebuji čas, abych našel sám sebe. Vím že tam někde je a chce mi něco říct, někam mě nasměrovat, na takovou křižovatku se nechodí dvakrát zbůhdarma.

  Bůh je tady, je tu se mnou a já stále nerozumím jeho hlasu. Možná je to má chyba, že na něj nemluvím, ale já se neodvažuji, protože mu nechci skákat do řeči, aby nic neuniklo. Pane, děkuji Ti, že mě vedeš, že se k Tobě můžu znát, že mohu rozdávat svou lásku, kochat se krásami, že neznám nedostatku, žiji v bohatství a přepychu.

Na dnešní den jsem nespal. Jsem vzhůru už 34 hodin, padám únavou, naspaných pět hodin každé noci, týdne předtím, přesto organismus funguje, hlava myslí a já si tady píšu sově pro radost, možná pro potěchu, že až si po probuzení přečtu svá slova, tak mi dojde kam chci kráčet. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně a mě nezbývá, než v pokoře očekávat, že mi Bůh řekne, až bude ukazovat mým směrem, osloví mě jménem a nechá mě jít po cestě, kterou mi připravil. Jsem neskonale unavený, zřejmě píšu blbosti, i tak se nevzdávám…

P.

 PS: Žádám o odpuštění všechny, kteří mají, pocit, že jsem jim tohle měl říct sám. Hledám, jsem na křižovatce života a já cítím, že jsem jiný člověk, než jsem se snažil 8 let být, že jsem lhal sám sobě a co teprve ostatním?