Bude Papolík ministrantem?

Ekumenie, ekumena, ekumenismus – přiznám se, netuším jaký je rozdíl mezi těmito slovy (a jestli nejsou některá mnou vymyšlená), což ale nic nemění na faktu, že je tady, jako každý rok, Týden modliteb za jednotu křesťanů a to mě inspirovalo k napsání pár řádek na toto téma, jak vypadá můj ekumenismus v praxi.

  Vyznáním jsem křesťan, bratr ve víře z ČCE. Jak už jsem psal, přítelkyně (ať je to slovo jakkoliv profláknuté, ona mi skutečně JE oporou) je z ŘKC (římsko-katolická církev). Dnes mi položil kolega otázku „a jaký je v tom rozdíl“ a já se zamyslel, co mu říct. Souhrnem pro laiky – neuznávám papeže jako hlavu církve (nejvíc řvu, když slyším, že je to představitel všech křesťanů), Panna Maria je ta paní co porodila Ježíše Krista, děkujeme, odejděte a nemáme svaté. Snad je to souhrn dostatečný pro inspiraci člověka, který zná papeže a svaté. I kolega konstatoval „že to je docela rozdíl“.

  Jak vypadá mé ekumenické smýšlení? Snažím se naučit o pravidlech víry ŘKC co nejvíce, abych věděl co proč a jak, mohl si věci srovnat v hlavě (a že to je hodně poučné) a objevuji, že skutečně jsou věci, které jsou dobré (už jsem na více místech chválil liturgii jako nosný prvek, svátost smíření) stejně jako jiné, které se mi příliš nelíbí (my jsme jediná pravá církev, neomylnost (ve věcech..), detailní příručky jak žít život a kroucení lidského myšlení, kdy někteří mají z čistoty nejvyšší cnost a životní cíl a také neochvějnou víru, že žití podle příručky zajistí šťasný život ever after… - a to zklamání, když tomu tak není).  Ale dost už, chci psát o trošku něčem jinačím.

  Správný katolík musí v neděli do kostela na mši (nebo v sobotu s nedělní platností) obyčejný evangelík nemusí, ale chodí tam rád. Pokud jsme v Praze, chodíme do kostela 2x – ráno k nám, do evangelického (na půl desátou), večer pak katolického (na pátou k Voršile – Salvátora jsem zavrhnul a ještě mi stále stoupá tlak, pokud si vzpomenu na tamní kázání). Pokud nejsme v Praze, řešíme to tím, že jdeme do katolického kostela. Nemám rád předstírání, takže mi trvalo více než 18 měsíců, než jsem si během proměny kleknul (prostě jsem se po našem postavil a stál) – když to chtěla přítelkyně nadšeně kvitovat, uzemnil jsem jí, že k tomu není co říct, že ji žádám, aby mlčela. Myslím, že jsem pochopil, proč klečet. Je to asi tři týdny, co jsem se sebral a šel během rozdávání hostií do fronty také – prst přes ústa, hostie mi nenáleží, Kristus živý není v mém srdci, takhle to nefunguje, ale rád si připomenu Poslední večeři Páně a jeho slova. Nádherný pocit sdílení jedné myšlenky (jakkoliv různých), propojení Krista a našich myslí.

  Včera jsme byli v Praze – takže ráno u „nás“ – chudák Mirka, když viděla „evangelické biřmování“ – tedy dva dospělí lidé vyznali svou víru před sborem, tak jen na sucho polykala s otevřenou pusinou. Královsky jsem se bavil, ale znáte to, „boží mlýny…“. Bylo za pět minut pět a přišli k Voršile (pokud je nějaká svatá nebo tak něco, tak se omlouvám). Sedíme, čekáme na začátek mše, v tom se k nám přichomítne paní a jen oznámí otázkou „přinesete obětní dary, ano?“ a než jsem se jí stihnul zeptat o čem že je to řeč, byla v trapu. Musím se přiznat, že jsem se necítil úplně v pohodě (sucho v puse, upocené dlaně..), na mši jsem ještě pořád host a nerad bych něco zvojtil.. každopádně vše se v dobré obrátilo a nějako jsme to zvládli (kněz se velice usmíval – předpokládám, že nejvíce mému nervóznímu pohledu).Začnu zjišťovat, jestli nemůžu být ministrantem ]:->

  Co závěrem? Snad jen – modleme se za jednotu křesťanů, snažme se být otevření a vstřícní lidem jiných církví (pro radikály – „milujte hříšníky, nenáviďte hřích“) a to nejenom tento týden, ale stále.

PS: Týden modliteb za jednotu křesťanů je organizován Českou biskupskou konferencí ve spolupráci s Ekumenickou radou církví.