Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Přestáváme býti lidmi?

16. 11. 2009 12:35
Rubrika: Žvatlání

Dnes to nebude o náboženství nebo víře, dnes chci napsat kratičkou úvahu.

Pláč. Všimli jste si, jak vzácné zboží jsou slzy? Člověk pláče, když něco silně prožívá - pláčeme bolestí, pláčeme žalem, pláčeme radostí a jistě byste dokázali tyto tři hlavní pláče rozvést do spousty dalších. Pláč. Nedávno jsem četl, že vědci zkoumali pláč a jakkoliv vědí přesně k čemu jsou slzy, netuší, proč lidé dělají něco tak zbytečného, že pláčou. K čemu je to dobré? Pro mě jsou pláč a slzy projevem lidskosti. Mám pocit, že až když mě Mirka viděla plakat, tak mě přijala jako člověka. Přiznám se, že pláču málo a pláču nerad, přijde mi to, podobně jako vědcům, k ničemu a ještě k tomu ponižující. Ačkoliv jsem vypozoroval, že slzy vyplavují emoce (na papíře to ještě funguje, ale dovedete si představit jak slza vezme emoci a vyplaví ji? Je těžké si nevzpomenout na Byl jednou jeden život a aktivní červené krvinky :) ) a když slzy vypláchnou, vyšplouchnou, vyplaví, spláchnou emoce, hlava tolik nebolí. Každý kdo kdy zadržoval pláč ví, že se jde hlava rozskočit bolestí, že člověk má zatnuté zuby a modlí se, aby to přestalo a vlastně ani ta modlitba za mnoho nestojí, protože se člověk nemůže zcela poddat modlitbě - neustále musí kontrolovat sebe sama, aby neplakal.

Bolest. Bolest hlavy o které jsem psal vždy vnímám jako trest. Trest za to, že se snažím popřít své člověčenství. Slzy jako symbol lidskosti a trest, pokud se jim bráníme. Nevím jak pro vás, ale pro mě je to vždy trest bolestivý a snažím se vyhýbat situacím, kdy jej mám podstoupit. Přesto mi má tvrdohlavost a věta z dětství - "chlapi nebrečí" stále brání. Pak ale dojdu do svého přístavu, zakotvím a vím, že je správný čas pár slz uronit. Naposledy v kostele v Ktiši a jakkoliv jsme s Mirkou měli slabší den našeho vztahu, šlo vše stranou, když viděla, jak mi začaly cukat ramena, až se otřásala lavice a slzy mi zkrápěly nohavice, rty se snažily v tichosti modlit - to když jsem přišel o osůbku, kterou jsem viděl jedinkrát, přesto ji miloval jako svou dceru - dotek její ruky ve spojení s modlitbou a slzami byl ten nejlepší lék na moje rány. Víra a dotek, pokora a slzy - příběh jako z Nového zákona.

Všimnul jsem si, že lidé kolem mě začínají používat ve větším než malém množství zvlhčovače očí, kapičky do očí nebo něco podobného. Prý mají suché oči. I já pozoruji výrazný rozdíl v ostrosti vidění, když mám oči vlhké a když vysušené. Budu si muset koupit kapičky také. V neveselých chvílích mých dnů mě napadla myšlenka, kterou vám předkládám:

"Je možné, že v dnešním světě, kdy se honíme za úspěchem a penězi, je ztráta slz viditelním znamením toho, že jsme méně lidmi? Pokud slzy symbolizují lidskost, a o tom jsem přesvědčen, pak jejich neodstatek svědčí o nedostatku lidskosti v nás!"

Jak by řekl satirik - "je třeba plakat nad stavem věci, ale protože není jak a čím, necháme to "na jindy" jako necháváme spoustu věcí, které nevedou k zisku".

Zobrazeno 2476×

Komentáře

vojtec

Pěkný článek;-)

Janiczek

Tak s tímto se ztotožňuju :) Taky mám pocit, že ... že nebrečím tak často, jak bych měl :D<br />
<br />
Asi to je "trend" dnešní doby, že se všeobecně mužům tluče do hlavy, že plakat je cosi slabošského, ne-mužského, a jak říkáš, ponižujícího. Ale když si vzpomenu na roky na základce a před ní (prostě takový ten věk 5-15 let), pláč byl vždycky něco, při čem se mi strašně ulevilo. Možná bych i řekl, že si pláč užívám... :)

dadinka

Krásné. Nemám daleko k tomu, aby mě to rozplakalo taky. Asi to uvolnilo část z takové barikády, za kterou jsem si naskládala spousty chvílí, kdy jsem zadržela a odsunula pláč, většinou z obavy před tím, že mě někdo uvidí zranitelnou.

staryvlk

Autor je upřímný člověk až k slzám.

zdis

Zajímavé, že sv. Ignác nebyl žádná padavka, považuji ho za tvrdého chlapa, vzhledem k tomu, že si nechal dvakrát lámat špatně srostlou nohu (tenkrát to myslím bylo na živo, bez tišení bolesti). Přesto když dostal od Boha dar slz byl za něj vděčný a považoval si ho. Nejedná se samozřejmě o slzy sebelítosti a myslím, že to nebyly ani slzičky na odiv (s těmi ale mají spíš problém ženy). Když kněz plakal nad mými hříchy, trochu mi došlo, že hřích je fakt humus.

Kájina

slzy jsou obrovská úleva, ale protože se snažím je nějak zadržet, tak pak když vypuknou, tak ve velkém...o to je pak větší úleva...děkuji Bohu, že nám dál mj. i slzy...

cailin-grian

Moc díky za úvahu je skvělá. Je pravda, naše společnost se opravdu naučila potlačovat slzy nebo všeobecně emoce. Když člověk brečí, at se mu něco nepovede nebo štěstím, lidé koukají blbě. Ale mám jednu otázku, stalo se vám někdy, že jste chtěli brečet, ale nešlo to? Mně se to stává dost často, prostě mi nejde nějak uvolnit a netuším, kde může být chyba.

Janiczek

Myslíš takové to, když člověk jen "tlačí" ty oční svaly a nejde to? Mhm, myslím, že vím, o čem mluvíš :) Zase na druhou stranu nechápu, jak se někdo dokáže rozbrečet na povel ... třeba herci a tak :)

Zobrazit 8 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio