O marnosti v modlitbách

Stále čtu C.S. Lewise a on je skvělý, protože mě nutí přemýšlet. Mimo jiné napsal něco v duchu "člověk neprosí o malé věci, protože má velké ego". Jakkoliv je chyba, že nehledám přesný citát, přesto mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak to mám vlastně s modlitbou já. A opravdu, chyba není na Božím přijímači..

Neprosím téměř o nic pro sebe, neprosím o maličkosti, když mohu, tak prosím za jiné, nebo své osobní prosby formuluji do myšlenek, které by zahrnovaly více lidí. O malé věci neprosím, protože mi připadají malicherné a přijde mi vrcholně trapné s nimi "obtěžovat" Boha. Dnes mě napadla myšlenka, jak je můj myšlenkový pochod nekonzistentní. Bůh je vševědoucí a Bůh ví, co je pro mě dobré. Tato myšlenka může vést (podle mého skromného názoru) ke dvěma protipólům. Prvním je postoj "nemusím prosit, stejně ví co chci" a druhým je postoj "prosím o vše".

Postoj "prosím o velké věci" nedává smysl. Buď svěřuje své potřeby Pánu nebo ne. Krom toho - skutečně předkládáme před Boha to co je pro nás důležité? Nebo před něj předkládáme to, co chceme nejvíce? Jednou jsem narazil na krásnou myšlenku - "Chceš Boha rozesmát? Svěř se mu se svými plány." Bůh nám dává co potřebujeme, takže žádat jej o to, co nejvíce chceme mi přijde úsměvné, jakkoliv to dělám také..

Takže když Bůh ví, co chceme, tak proč jej o něco prosit? Stejně mi to nedá! Dovedu si představit, že někoho napadne i taková myšlenka. Rodiče ví, že musíme jíst a kolik, přesto je tak nějak potěší, když je o to poprosíme a poděkujeme jim. Stejně pak v práci, všude.. "Prosím a děkuji" se učí i zaměstnanci v McDonald´s a že na tu práci nemusí člověk být génius, to je asi zřejmé. Proč se to učí? Protože tím vzniká vztah budovaný na slušnosti a úctě. Pokud s Bohem máme mít vztah, je nezbytné jej prosit a děkovat mu.

Zbývá možnost prosit o vše. Také vám to zní tak cize, tak divně? Ono to je dvné do okamžiku, kdy si uvědomíte, jaký vztah máte s přítelkyní nebo životním partnerem. Tedy, pokud jej máte podobný jako já. Říkame si všechno - co bychom chtěli, za co jsme vděční, co nás trápí a z čeho se radujeme, také si říkáme, co na tom druhém máme rádi. Je to vztah důvěrný, nádherný a plný. Stejně by to mělo být s Bohem. Co na tom, že nás zná (stejně jako partner(ka) ) odzadu dopředu, ta krása je ve vyřčeném, ve sdílení. A co by mělo být více intimní a osobní než vztah s Bohem?

Tak jak mě napadají, kladu své myšlenky před Vás a doufám, že je rozvážíte a napíšete připomínky. Hledám cesty a cestičky, které vedou k Bohu, tak Vás prosím o pomoc, bratři a sestry.