Co je těžký hřích (pozor nuda!)

V minulém příspěvku jsem zřejmě neuváženě začal operovat s pojmem těžký hřích. A protože jsem jej zmínil v souvislosti s katolickou naukou, je slušností se obrátit do katolického katechismu, abych našel, jak tento hřích chápe ŘKC. Vzhledem k tomu, že své hříchy vyznáváme společně pře Večeří Páně, tak mě v přijímání svátosti nebrzdí, nerozlišuji tedy lehký a těžký (právě jsem zjistil, že ŘKC také ne - má hřích všední a smrtelný a to je mi výrazně srozumitelnější). Hřích je hřích a basta fidli. Utěšovat se slovy "ještě jsem nezabil, tak jakýpak copak" mi připadá pod úroveň.

par.1854 - Je vhodné hodnotit hříchy podle jejich závažnosti. V tradici církve se prosadilo rozlišování mezi smrtelným a všedním hříchem, které je nastíněno již v Písmu. Zkušenost lidí toto rozlišení potvrzuje.

par. 1855 - Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním. Všední hřích ponechává lásku „naživu“, ačkoliv ji uráží a zraňuje.

par. 1856 - Protože smrtelný hřích v nás zasahuje životní zdroj, kterým je láska, vyžaduje náprava nový zásah Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti pokání. „Jestliže se vůle zaměří na nějakou věc, která sama sebou odporuje lásce, jež nás směruje k poslednímu cíli, už tím se hřích stává smrtelným, … ať už je namířen proti Boží lásce, jako např. rouhání, křivá přísaha, nebo proti lásce k bližnímu, jako např. vražda, cizoložství. Když se vůle hříšníka obrátí k nějaké věci, která v sobě nese nepořádek, ale není namířena proti lásce k Bohu nebo bližnímu, je to hřích všední, jako např. prázdná slova, nevhodný smích.“

par. 1857 - Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: „Hříchem smrtelným je skutek, jehož předmětem je závažná látka …, a jehož se někdo dopouští s plným vědomím a uváženým souhlasem.“

par. 1858 - Závažná věc je upřesněna deseti přikázáními podle odpovědi, kterou dal Ježíš bohatému mladíkovi: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku“ (Mk 10,19). Závažnost hříchů je větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu také postižené osoby? násilí páchané na rodičích je samo sebou mnohem těžší, než násilí páchané na cizím člověku.

par. 1859 - Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a s plným souhlasem. Při páchání smrtelného hříchu se předpokládá poznání hříšnosti skutku a vědomí, že skutek odporuje Božímu zákonu. Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. Zaviněná nevědomost a tvrdost srdce nezmenšuje dobrovolný ráz hříchu, ale naopak jej ještě zvětšuje.

par. 1860 - Nezaviněná nevědomost může zmírnit, ne-li zrušit odpovědnost za těžkou vinu. Předpokládá se však, že není nikdo, kdo by neznal zásady mravního zákona, které jsou vepsány do svědomí každého člověka. Hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny; stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy. Zlomyslně spáchaný hřích s úmyslnou volbou zla je však hřích nejtěžší.

Jen přetlumočím par. 1859 a par. 1860 -> Nepředpokládá se, že by se v našich končinách mohla objevit nezaviněná nevědomost a to ani u nevěřících. Vzniká tedy otázka - pokud neexistuje nezaviněná nevědomost, znamená to, že jakákoliv jiná nevědomost je zaviněná? To by se mi líbilo, protože tím dostáváme plnou zodpovědnost za své chování do svých rukou. A pokud existuje něco mezi, jak to pojmenovat a definovat?  (krom skutků vynucených, ale to je v par. 1859 explixitně vyňato).

A i minule jsem zapomněl dodat - jistě nevyčerpávám možnosti katechismu  v dané oblasti, jen sem hodím co najdu, takže neváhejte a kopírujte další odstavce!