Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Událost posledních dní..

22. 2. 2010 0:12
Rubrika: Žvatlání

Měsíc a půl plánování, příprav, ale především utrpení. Utrpení, když nemůžete sdílet radost a očekávání s člověkem, který je vám nejbližší. To asi bylo nejtěžší. Domluva s Mirkou byla jasná - zásnuby jsou zcela v mé režii a mám překvapit. A protože ji mám opravdu rád, tak jsem se do toho pustil s vervou buldočí. Jako první jsem přišel na to, KDY. 17.února,v den, kdy spolu budeme tři roky mi přišel jako ideální. KDE? Roman Dvořák si dělal jednou legraci, že kaple Boží rodiny na Ktiši by byla moc pěkná na svatbu. Proč svatbu? Proč ne zásnuby? Symbolika Boží rodiny mi přišla fascinující. K tomu Ktiš, kde působí právě Roman Dvořák, kterého oba máme rádi, stejně jako jsme si velice rychle oblíbili Ktiš jako místo modlitby a klidu. Další starostí byl prstýnek. Velikost jsem zjistil díky Mirky sestřičce, dodatečně pak ověřil podle Mirky prstýnku (tohle byla ta snadná část). Co se Mirce líbí, jsme probírali již několikrát. Přesto jsem se rozhodnul jinak. Prstýnek, který by doplnil náušnice, které Mirka dostala k 18tým narozeninám mi přišel jako lepší nápad. Zlatník, trochu dohadů (asi týden a půl), týden si počkat a ejhle prsten! Další krok - předem upozornit Mirky rodiče, že se toto chystá. I vzhledem k tomu, že jsem chtěl zásnubní obřad (viz. svatební obřady v ŘKC) a byl bych rád, kdyby se jej účastnili. Čtyři panáky vodky během rozhovoru s tatínkem, poté email s prezentací, abych vysvětlil, o co mi jde (znovu a lépěji), krátké setkání a bylo hotovo. Objednat kytici (pro Mirku z bílých gerber, pro maminku pak z gerber červených) a modlit se. Modlil jsem se hodně i hodně dopředu. Především za správné rozhodnutí. A víte co? Dostal jsem v jeden den několik znamení. Jako první byly prémie, které pokryly prstýnek (prémie přišly poté, co jsem objednal prstýnek). Jako druhé pak kolegyně, které mi sama vyplnila žádanku o dovolenou, aniž by tušila. V ten samý den mi pak Mirka oznámila, že pokud ji požádám o ruku, neřekne mi automaticky ne. Na můj dotaz, jestli mi řekne ano mi odpověděla: „To zjistíš, až se mě zeptáš". Konec k přípravám, pojďme na průběh.

Mirka dorazila na Ktiš, nic zlého netuše. Sestřička ji požádala, jestli by nejela s ní, že tam jede za knězem. Vlastně si později uvědomila, že jsme z ní museli mít hroznou legraci. 17. večer jsme měli společně odjíždět na jednu vestu a Mirka proto za mnou chtěla přijet do Prahy. Stresovala se, aby přijela včas, já jsem ji den předem posílal autobusy, kterými by mohla přijet do Prahy, nechal jsem se ukecávat, abych si na 17. vzal dovolenou (abych byl před cestou odpočatý) atd. atp. Po vstupu do kaple byla velice překvapená, když mě uviděla v obleku a s kyticí. Prý se jí hlavou blesklo „A  jéje, je to tady!". Předání kytičky, chycení za ruku, pokleknutí a dotaz „vezmeš si mě?" hromada slziček, a pěknou chvilku jsem si počkal, než jsem uslyšel „ano". Nádherný den..

Omlouvám se, že je tento příspěvek až chlubivý, nicméně z toho dne jsem si odnesl především onu chvilku, kdy jsem držel Mirku za ruku, díval se na ní zdola a oběma nám tekly slzy. Ty pocity se nedají popsat, ten okamžik se dá jen žít. Takhle jsem to udělal já a budu rád, pokud se podělíte i vy ostatní o podobné zážitky.

Sdílet

Komentáře

enaipi po přečtení článku jsem zjistil, že mám slzy v očích...<br />
děkuji za článek a hodně božího požehnání!

David Augustýnek Gratulace a přeji at je Váš společný život veden k Bohu. Mějte stále na zřeteli jeden druhého. :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio