Dokonalá lítost a láska k Bohu

Včerejší kázání opět ťalo do živého. Přijde mi zvláštní, že Bůh na mě mluví skrze kazatele, ale naplňuje mě to radostí, že se mnou hovoří. Marnotratný syn - profláknutý příběh, který známe všichni (pokud ne, nic se neděje, je to 15.kapitola u Lukáše) Tentokrát mě na něm zaujala "křivda" staršího, který si stěžuje, že poté co mladší rozfofroval půl majetku, tak mu otec dává ještě to tele, které starší, poslušný, nedostal. Jaká to "nespravedlnost"!

I tady na blogu se často zamýšlím nad tím, jestli své skutky konáme zištně nebo nezištně, jaká je naše motivace pro to být dobrým křesťanem, ať už katolíkem, evangelíkem, evangelikálem, pravoslavným, charismatikem, letničním a já nevím kým ještě. V Litvínovském kostele sv. Michala se mi na mši chodí dobře - kněz, zřejmě polského původu, podle toho, jak se mu "huba kroutí", do kázání dává také výňatky za katechismu, což jsem zatím jinde neslyšel, každým kázáním tedy skutečně vyučuje a nabádá přičemž se odvolává na katechismus, který je dostupný všem. Z příběhu o marnotratném synu si vybral projevenou lítost mladšího syna. Dokonalou lítost.

18. Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,

Katechismus katolické církve nám k lítosti říká následující:

1452 Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné.

1453 Lítost nazývaná „nedokonalá“ [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.

Vstupuji si do svědomí, kolikrát mám strach o tu svou spásu a kdy mě hřích bolí protože Boha miluji. Bohužel musím přiznat, že většinou je to spíše otázka strachu, nedokonalé lítosti, než lásky k Bohu. Ptal jsem se kněze, jak můžu "provozovat" lásku k Bohu, jak jej více milovat, jestli se to dá naučit, najít nějakou cestičku, jak se "propracovat" k milování Boha. Odpověď se mi líbila, protože jsem byl odkázán na následující verše:

Dt 6,5 - 5. Protož milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své.

Mt 22,37 - 37. I řekl mu Ježíš: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.

Mt 25,40 - 40. A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.

Milovat Boha, svěřovat mu celý svůj den (modlitbička před jídlem, předtím než začnu něco dělat nás přeci nezdrží), najít si na Boha chvíli, kdy si můžeme otevřít Písmo nebo se modlit (denně 15 minut snad není tak moc), pokud se nám nechce nic vymýšlet, stačí si otevřít breviář a pomodlit se jej (je to vlastně modlitba poskládáná z textů Písma, nic závadného), popřípadě Bibli a tam jsou žalmy. Právě kažu vodu a piji víno - neumím to, nedělám to, chtěl bych to změnit (ale zřejmě ne zase tak MOC, jinak bych to tak už dávno dělal) a tak to píši, abyte se i Vy mohli zamyslet. Nicméně s tou pomocí bližní na tom, myslím, nejsem vůbec špatně. Tak snad se mi podaří skrze pomoc bližním nalézt pravou a upřímnou lásku k Bohu, v každém bližním vidět Ježíše.

Na závěr jedna malá myšlenka - dokud na signálech "řádili černí", měli mnozí pocit, že rozsévají hrůzu ze zatracení. Strach je mocný, určitě dovede člověka donutit jít do sebe, ale jak je vidět, vede jen k nedokonalé lásce, nedokonalé lítosti. Láska, kterou ale na nás nikdo nemůže nutit, lásku, kterou sami v sobě musíme objevit, je mocnější a láska k Bohu vede k dokonalému odpuštění, protože Bůh dokonale miluje nás. Kdo se bojí, musí více milovat Boha.