Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Deníček z Ameriky - den první

11. 5. 2010 18:00
Rubrika: Deníček

Neděle - den první 9.5.2010

Je 3:50 a budí mě zvuk budíku. Jsem klidný, v noci se mi to nějak rozleželo v hlavě a teď už vím, co bude průšvihem této akce. Každá akce má svůj průšvih a já jsem si mohl oddechnout, že ten svůj už znám. Doufám, že ostatní už budou jen menší. Chci si ještě na 10 minut lehnout, přitulit se k Mirce a chvilku ji žužlat ucho, když si náhle vzpomenu, že boty ve kterých jsem chtěl jet vypadají jako humvee po průjezdu pralesem v období monzunových dešťů. Takže vydrhnout boty, osprchovat sebe, zabalit nabíječku, obléct se a je 4:14, pod okny slyším bublající dieselový motor, políbím Mirku (musím ji zlehka odtrhnout, jak je rozespalá, tak si ze mě udělala medvídka, ale na stojáka, opravdu nemám čas) a jak moc mi kufry dovolují, běžím k taxíku. Taxikář maličko koktá, hned si domlouvá, že by mě svezl z letiště domů (na Černý Most, to je dobrý kšeft i na fakturu) a ptá se mě, kudy pojedeme - centrem nebo po okruhu? Odpovídám, že tou rychlejší cestou, že mi přepážku zavírají v 5:20 a rád bych to stihnul. Potěšení na jeho straně, jedeme po okruhu, výsledek je 45 kilometrů, čas 40 minut a cena 1100 korun českých. Vystojím si s kufry frontu, abych byl poslán do jiné fronty, kde musím zaplatit za extra váhu kufru. Neprotestuji, platím a v 5:28 se nechávám na ještě stále nezavřené přepážce skutečně odbavit. Přesouvám se k osobní prohlídce a rentgenu.

Tuhle disciplínu mám rád a považuji ji za královskou, říkejte si, co chcete. Já tomu říkám soutěž „Iron man" a pozorovat lidi, kteří moc nelétají jak z kapes loví peněženky, klíče, drobáky, aby si zapomněli sundat hodinky popřípadě pásek (s nějakou moc pěknou kovovou sponou), notebooky loví, kdo ví kde, to mě prostě ještě neomrzelo. Sám mám prázdné kapsy, vím, že mi pásek nepíská a všechny věci mám pěkně naskládané v brašně na notebook. Vylovit samotný notebook je otázkou vteřin. Stejně jsem osobní prohlídce neušel, ale mohlo to být i horší. Na letišti se u gate nabízí další zábava olbřímých rozměrů. Stačí říct, že lidé se mohou „nalodit" a 4/5 lidí se zvednou a začnou mačkat, jen aby tam byli první. Nikdy jsem nepochopil proč. Stejně máme místa určená místenkou a stát ve frontě není taková zábava (dokonce to ani jako zábava nevypadá). V klidu si počkám, až je stání ve frontě zredukováno na minimum a jdu se „nalodit" také.

Letadlo se mocně odrazí, zlehka zamává křídly  a protože letušky ví, že mají jen hodinu na naší obsluhu, už nám valí ciabattu s hermelínem, dávám si čajíček a jablečný džus (pán vedle mě rajčatový džus s pepřem, to si raději ani nechci představovat jak to chutná). Dopapkáme, letušky vyberou odpadky a už klesáme na letiště ve Frankfurtu. V letadle jsem seděl mezi nějakým prostorově výraznějším turkem nebo arabem, kdo se v nich má vyznat a vznikly z toho následující doporučení - nejezte v letadle chipsy (je to uzavřený prostor, smrdí to strašně + pak to budete ještě nekrátkou chvíli vydechovat do okolí); loket mezi žebry není příjemný, držte si je u těla; společné opěrky o ruce jsou společné a „kdo dřív přijde, ten dřív mele" není vhodným řešením; klidně se vysmrkejte! ale nepopotahujte! Jestli něco nesnáším, je to právě tenhle zvuk.

Je 7:00 a já musím stihnout letadlo v 9:25. To by neměl být problém, jakkoliv Frankufurtské letiště je takové menší město. Z terminálu A výtahem k, no asi nadzemce (nemá řidiče), přejet z terminálu Á na terminál Cé, tam po pouhých 10ti minutách chůze dojít k rozcestníku (taky máte tak rádi ty jezdící schody, které se bojí výšek, tak se plazí po zemi?), po dalších 5ti minutách narazit na frontu, za kterou se dostanete po půl hodince stání a krátké výměně názorů na téma sundaný opasek s ostrahou (nic jsem nesundal, vždyť jsem říkal, že mi nepípá). Nabrat věci a hurá ke správnému [gejtu]. Je 8:00 a já stojím další frontu - tentokrát aby mě pustili vůbec před [gejt] na sedačky. Protože nejsem němec, tak mám speciální péči - kontrola ESTA dokladu (to je to skvělé elektronické vízum - škoda že mi propadnul pas, tam jsem měl vízum ještě na 7 dlouhých let. Na druhou stranu taky fotku když mi bylo 14 a už v roce 2008 ve věku 23 let si mě americký černý šerif prohlížel dlouho a zkoumavě, zřejmě měl pocit, že si z něj dělám srandu. Já? Jak bych mohl!), vyplnění papíru o místě pobytu v US&A (Borat mě vskutku inspiroval). Pak sezení v hale (ale jen hodinku! Vlastně jsem jen vyklusával mezi výkony 1hodina a 12 hodin), kdy jsem začal psát tento deníček mladého beznadějného mládence.

Ve Frankfurtu na letišti mě nadchly „kuřácké budky". Smrděly na vzdálenost asi 5ti metrů, ale pak jsem si představil, jak smrdí asi uvnitř a hned jsem měl úsměv na tváři. V 9:00 nás začínají pouštět (takže sedím). K letadlu nás veze autobus (zase sedím - stačilo si přejít dopředu a nemačkat se u nástupu vzadu). U letadla nás autobusák vypustil na plochu a hlavně déšť. Stojím pod křídlem a čekám, až se shody na které prší trochu vyčistí od lidí (kteří se krásně mačkali do letadla). Pravda, místní zaměstnanci se na mě dívali dost nedůvěřivě, ale co je dokonalé? Letadlo mě tak trochu zklamalo - předně není to Jumbo na které jsem se těšil. Středně - rozmazlilo mě letadlo British Airways, kdy jsme každý měli svou obrazovku, 15 filmů, 6 programů pro děti, hry, atd. tady máme jednu obrazovku o velikosti mého monitoru na 3-4 řady (sedadla jsou 2-3-2 a naprosto nepochopitelně označeny jako AC - DEF - HK). No nic, letíme ve výše 9000 metrů (31.000 stop), rychlostí 800 km/h a máme za 11hodin a 45 minut urazit kolem 8950 kilometrů. Letu zdar, jdu lovit sluchátka, ta letadlová stojí 3 EURa (ha ha ha). Mimochodem - podle původní trasy jsme měli letět přes Island - ale prý ne, kvůli sopce s nevyslovitelným názvem letíme přes Norsko, pak Grónsko a přes Kanadu přímo do Las Vegas. Kolem letadla je teplota -51°C.

Pokud je soutěž „iron man" královskou soutěží, pak místo královny při letu do US&A patří vyplňování „Customs Declaration". Dnes je na pořadu dne otázka - je ESTA vízum nebo ne? Po chvilce se letušky rozhodly, že není. Hurá! Ale to není to hlavní. Hlavní jsou otázky na tělo, které buď slouží k odhalování zločinu nebo jako záminka proč člověka zabásnout o něco déle za podvod na úřadech a ještě mu napařit pokutu. Takže připravte se, hrajem! 1 - Vezete nějaké zárodky nemocí (disease agents), buněčné kultury (cell cultures) nebo snails (netuším co to je, ale ať je to cokoliv, podle společnosti ve které se to slovo vyskytuje, to určitě nevezu). 2 - Byl jste někdy v blízké přítomnosti (dotýkali jste nebo jste manipulovali) s dobytkem? 3 - Máte nějakou psychickou nemoc popřípadě jste drogově závislý? 4  - Byl jste někdy uvězněn pro spáchání trestního činu? Nejedete to US&A páchat kriminální nebo amorální činnosti? 5 - Byl jste někdy zapojen do špionáže nebo sabotáže, teroristických činnostech nebo genocidě popřípadě v letech 1939-1945 jakkoliv zapojen do v perzekuci spojenou s Nacistickým Německem nebo jeho spojenci? 6 - Ukradli jste někdy dítě z US&A? Prostě fičák! Každopádně - když jsem tyhle lístečky vyplňoval poprvé, zničil jsem tři od každého, letuška mě měla za blba. Dnes to zvládnu napoprvé (tedy, napodruhé - dotazy v němčině jsem nedal, tak jsem si dokumenty vyžádal v angličtině). Jo! Taky jsem přišel na to, že proforma faktury mám v češtině - pokud do toho budou celníci rýpat, tak budou skákat nadšením, to každopádně.

Cestu, kdy jsem se poslední čtyři hodiny začal opravdově nudit zpestřily děti ve věku asi 2 a 4 roky (nebo tak nějak, bylo to malé, lezlo to, běhalo to, to menší moc s okolím nekomunikovalo, to větší ano), které hrály na honěnou mezi řady sedaček cizím lidem pod nohama. Také jsem se dozvěděl, že němci sedící vedle mě nejsou němci, ale rakušané, kteří jsou fanoušci Harley Davidson a v Americe pojedou (na Harleji, jak jinak) trasu Las Vegas - San Francisco - Los Angeles. Věkem jsou padesátníci a šedesátníci, dámy pěkně upravené, většinu z nich si nedovedu na mašině představit. Ještě jedno zvláštní gumové jídlo a do Las Vegas nám zbývají necelé dvě hodiny. Dlužno říct, že posledních 150 kilometrů do Las Vegas bylo pěkně hrbolatých, měli by opravit tu silnici, po které jsme letěli. No, alespoň jsme se nenudili. Po tak dlouhém letu bylo zřejmě nezbytné dát nám řádně vědět, že jsme už na zemi, takže pilot se s tím nemazlil a prásknul letadlem o ranvej, až nám cvakly zuby. Kolem hory, palmy, letadlo zastavuje a já odcházím do terminálu. Pokud zde standardně platí zákaz fotografování, pak přestal platit v okamžiku, kdy si lidé mohli vyfotit sfingu s pyramidou a obeliskem v dáli. Cvak, napsat SMSky, že jsem dobře dorazil a stojím ve frontě na černého šerifa. Pardon, černý šerif není tak přesné. Přesně je to tak, že mě černý šerif poslal k mexickému šerifovi, který mě vyslechl, sebral mi otisky všech prstů, vyfotil si mě, vyzkoušel mě ze znalosti obsahu zavazadel, aby mě následně propustil. Čekání na kufry je nekonečné, ale vyplatí se a obtěžkán kufry jdu za bílým šerifem, který je mou poslední překážkou při vstupu na americkou půdu.

Tak, první poznatek je, že venku skutečně neskutečně pálí slunce. Druhý poznatek je, že to taxikář zkratkou na hotel nevzal - zatímco ostatní stála cesta kolem 20 dolarů včetně dýžka, mě stála bezmála 40 dolarů. Okradli Jagušku! Omítám pomoc s kufry (nemám u sebe ani dolar a tihle chlapci z ničeho jiného nežijí), registruji se a dostávám pokoj v 22. patře. 22. patro v hotelu, kde je pater 50 to je velice nízko. Výtahy zde jsou trojího typu - pro patra 1 - 23, 24 -36, 37 - 50. Hotel se jmenuje The Palazzo a společně s Venetian (Benátky) tvoří snad prý největší hotelový komplex na světě, protože 7.000 pokojů. Uf. Vstupuji do pokoje a jsem má nervozita roste. Bydlel jsem v Hiltonu, bydlel jsem v Marriotu, ale na tohle se nechytají. Kde začít - součástí pokoje je konferenční stolek, pracovní stůl, velká pohovka a plazmová televize - to je business sekce oddělená třemi schůdky od obytné sekce, kde jsou dvě „queens beds", to znamená dvě menší manželské postele s plazmovou televizí na stěně, aby se na ní dalo dívat z postele. V koupelně je sprchový kout, vana a opět televize, aby se člověk u toho koupání nenudil. Obraz a telefon na záchodě už mě z konceptu nevyvedly. Nastavuji budík na 16:30, že si hodinku a půl pospím, nicméně je z toho spánek do 18ti hodin (samozřejmě místního času, to vy už máte tři ráno) a přichází J1, který přiletěl. V 18:30 se scházíme na hotelové recepci a já zkoumám, kde se dá registrovat na konferenci. Popis cesty je jasný - všechny konference se odehrávají v jednom prostoru, kam je následující cesta - půjdete z recepce vlevo, pak v kasinu vpravo, obejdete dvoupatrový vodopád a dáte se vpravo.

Během registrace jsou jisté nesrovnalosti na téma kdo má jakou slevu a proč, dokonce nutím paní na registraci dívat se do naší emailové korespondence - a vítězím. Zároveň volím cestu postupné infiltrace myšlenky svého pochybení ohledně chybějících CDček v TUCON conference bagu a nesetkává se to s větším odporem. Uff.. dostali jsme slušné černé tričko, otřesnou tašku a v ní skoro nic. Skoro by se zdálo, že konference upadá. Ještě s hnusnýma taškama v rukách nás majitel firmy honí na jídlo. Hned naproti je hotel Treasure Island a nějaký steak restaurant (nebo country bar, těžko to pojmenovat). Na stůl čekáme nějakých 15 minut, což pohotově vyplníme konzumací piva.  Jídlo objednává společně s další várkou piv majitel (vzal všechny předkrmy) a my zjišťujeme, že tyto předkrmy nám bohatě stačily k nasycení. Sklenice vody s ledem je zde v restauraci samozřejmostí. Ochutnávám nachos (pálí), kuřecí stehýnka (sktuečně pálí), stripsy jako v KFC (dokonce i chutnají podobně), cibulové krožky (zajímavá chuť), taky tortilu s nějakou náplní a burger s masem alá kebab. Protože se nic zvláštního nestalo, tak se přesunu s vyprávěním na pokoj, kde ležím ve vaně a čekám, až bude jedenáct hodin v noci, abych mohl zavolat do republiky ohledně těch CDček. To budete mít 8 ráno. Zatím krásné sny..

Zobrazeno 1183×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio