Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Deníček z Ameriky - den druhý

12. 5. 2010 18:00
Rubrika: Deníček

Pondělí - den druhý 10.5.2010

Ještě večer jsem zkusil vanu a televizi. Funguje to.. tři piva a únava po celém dni, který trval 33 hodin (pche, kam se na mě hrabe reklama s antiperspirantem pro den, co trvá 25 hodin) mě zmáhaly, ale já jsem musel vydržet do 23:00 (tj. úterý 11.5. 8:00 v Praze - tyhle hrátky s časem budu provozovat častěji, tak se na to připravte), abych zavolal do České republiky, co bude s těmi CDčky. Dovolal jsem se a má spřátelená duše (ještě stále jsem na ni nekřičel) dostává jednoduché instrukce - New York má o 3 hodiny více než Las Vegas, takže až ráno v 7:00 vstanu (v New Yorku bude 10:00 a 16:00 v České republice), chci na mobilu najít SMSku, že CDčka jsou na cestě. Snadné zadání a já konečně ulehám. Noc je, hmm, divoká - nad hlavou mi hučí větrák, který neumíme vypnout (je to jako spát v místnosti, kde se vítr neustále opírá do oken) a já se budím každých 30 minut. Přesto vstávám v 7:00 odpočatý a jdu zkontrolovat stánek, zjistit jak jsou na tom CDčka, stánek a snídaně. Stánek jsem viděl  - budu na něm dělat několik změn, ale to se poddá, SMSka na mobilu nebyla, ale to mi vadí a volám do České republiky. Na druhé straně se ozvalo překvapené - „vy už jste vzhůru!? „ což potvrzuji a ptám se po CDčkách. Výsledek mě ohromil - Během dopoledne byla odpověď českého dopravce „v Americe mají noc, nemáme s tím co udělat" a v okamžiku, kdy jsem se připomněl, byla odpověď „už jdeme domů, vyřídíme to zítra". Spřízněná duše pak volá do Ameriky, aby zjistila, co se dá dělat. Abych nezapomněl - cestou jsem potkal človíčka, co jde na stejnou konferenci, chválím náš produkt, získávám vizitku a uvědomuji si, že své vizitky jsem nechal doma. I to se stává.

Já zatím snídám s programátory a čekám, až se naše skupinka, která má sraz v 7:30 sejde. Sešla se v 8:00, moc se nevyřešilo, ale na tom přeci nesejde. Odběhnu něco řešit a na snídani se už nedostanu  - prý je pouze pro programátory, kteří mají „preconference training". Skryji pobavený úsměv, omluvím se, že tam mám věci a procházím dál, než mě stihnou zastavit. Skutečně si pouze beru věci a odcházím s kolegou Philem na kafe - protože on se nasnídat nestihnul a byl vykázán. Hledáme Starbucks (a v něm moje oblíbené karamelové Machiato - u nás si ho za 100kč nekoupím, ale tady za 4,50 USD rád) a po 30 minutách ho máme! Rychlý nákup (nedávám si venti - to největší, ale tall - střední, stejně pak budu celý den jak motorová myš. Dostáváme se na partnerskou konferenci (nuda!) takže odesílám první díl deníčku, uploaduji a třídím fotky, hledám odpověď na CDčka.

CDčka - dostávám email, který je vyčerpávající a jasný -> nedostalo se to přes celní kontrolu, protože se nedovolali člověku, na kterého jsem dával kontakt. Dělá si ze mě někdo srandu? Proč to už čtyři dny nevím? Dal bych jim jiného člověka. Nevadí, dýchám a chystám se tam osobně intervenovat. Šéf akce vzal informaci o CDčka poměrně v klidu, asi si uvědomuje, že s tím neudělá o moc více než já. Na stánek nás pustí v 12:00, takže pak začnu řádit tam a pokusím se všechno vynahradit..

V mezičase udělám krok stranou a pustím se do popisu. Upřímně jsem ho nenáviděl v knížkách, ale tohle si nemůžu opustit. Už jsem psal, že jeden hotel se tu jmenuje „Benátky". A to není náhodou. V druhém patře je skutečně udělaný kanál, v něm jsou gondoly, mosty jako na fotkách z Benátek, dokonce umělé nebe, které na první pohled vzbuzuje dojem skutečného nebe, náměstíčko, lampy, slovy mojí maminky „romantika jako prase". Kanál a pár mostů je i venku před hotelem. No, v popisování nejsem moc dobrý, takže se podívejte na fotky, je skutečně něco, co stojí za vidění. Alespoň zprostředkovaně.

Je 12 hodin a já vstupuji do prostoru, kde budeme vystavovat. Stánek není ve stavu, kdy by byl použitelný, jak bych si představoval. Takže přesunout stůl (přeci jen nechci nic prodávat stěně vedle stánku), takže žádáme o opravu skříňky, dotažení elektřiny, chystáme ubrusy, obracíme monitory, dodáváme trička, plníme skříňky a vůbec - přípravy jsou v plném proudu. Jako nejvíce se ukázalo pověšení plakátů v liště, jak jsem chtěl. Prostě byl plakát příliš tlustý na to, aby to šlo rychle. Ale našli jsme s Philem řešení, použili kreditku a podařilo se. To byl úspěch. Protože nám přípravy zabraly téměř dvě hodiny, tak jsme prošvihli oběd - šli jsme se proto najíst do sport baru.

K pití, jak jinak, pivo (tentokrát Newcastle) a něco vybraného z jídelníčku - hamburger s podivným masem (prý BBQ dělané, ale efekt je ten, že ještě stále nevím, co si pod tím představit) s hromadou hranolek. Taková ta klasická dvojitá porce alá America: Aby to vysvětlil - pokud zde dostanete v restauraci jídlo, pak je to porce, která musí nakrmit malého inda právě jako tlustého američana a tam začíná problém. Obvykle nemám problém nedojíst v restauraci, safra, když jsem si to zaplatil, tak si to i nedojím, ne? Jenže! Maminka mě ale učila, že se má dojídat a toto „svaté učení" se neodbytně dere na mysl, když odkládáte příbor a na talíři je ještě dobře polovina porce. Samozřejmě jsem k hranolkám dostal kečup a zhnusený pohled kolegy Phila, když jsem si vyžádal majonézu mi připomněl notoricky známou scénu z Pulp fiction „Víš s čím jí v Evropě hranolky? S kečupem? Ne, majonézou. Na vlastní oči jsem viděl, jak to v tý sračce topěj". Údiv nabral na obrátkách, když jsem si objednal ještě sůl a další pivo. Mám pocit, že za těch pár dní v Americe vypiju víc piva než v doma za měsíc, možná dva. Najezení, spokojení, jdeme doladit stánek, pověsíme plakáty a logo Evropské Unie kvůli grantu a naaranžovat zvýrazňovače, CDčka, trička..

Je 17:30 a přicházejí první lidé. Matně vzpomínám na detaily ohledně produktu, ale s prvním zákazníkem to naskakuje a postupně se rozmluvím (a nutím zákazníky k tomu, aby mi kladli dotazy a já je mohl odlifrovat k našim „ajtíkům". Dvě hodiny skákání kolem zákazníků byly vpravdě vyčerpávající. Pokud to půjde tímhle tempem, budu ve čtvrtek vorvanej jak vorvaň. Nebo ještě hůř.

Odplížím se na pokoj a jdu na jedno pivo (ještě pořád mám nafutrovaný žaludek z oběda) s Philem a dvěma lidmi z TIBCO. Pine Ale je hořké a nechutná mi. Piju ho pomalu a neochotně (zlatý Bryan Adams!), když tu dostanou pánové nápad - jít si zahrát Black Jack. Promptně jsem byl Philem informován, že je to snadná cesta jak se nechat obrat o peníze a když se dívám na to, co se děje na stole, nelze než mu dát za pravdu. Vy, kteří jste jako já hazardem nepolíbení, jedná se o „oko bere", které hrají hráči proti bankéři. Když má bankéř více než vy - bere peníze. Když máte více vy, vyhráváte obnos rovný vaší sázce. Zpravidla to lidé hrají tak dlouho, dokud neprohrají všechny své peníze, které se rozhodli prohrát ještě před začátkem hry. Neptejte se mě po smyslu, tohle je Vegas a každý prý počítá s tím, že ho to bude stát peníze v kasinu. Zvedá se první nešťastník a říká, že to zítra zkusí zase - s 400 dolary (asi 8.000 korun), protože tak má šanci vyhrát, že se 100 dolary jako dnes je to o ničem. Neskrývaně se mu směju, že o kasinu toho moc nevím, prakticky vůbec nic, ale jedno považuji za dané - kasino vždy vyhrává, nejedná se o charitu. Zdá se, že ne tak docela souhlasí, ale necháváme téma tématem, před spaním ještě chvilku řeším CDčka (mám takový ten vtíravý pocit, že je dostanu do ruky ve čtvrtek odpoledne) a hurá do hajan, unavený jako ten příslovečný pejsek.

Zobrazeno 1664×

Komentáře

Papo

staryvlk: Jedná se o TUCON2010 (uživatelská konference produktů IT firmy TIBCO). Tak dalece jak jsem viděl, jsem o kostel nezakopnul. Za to wedding chapels jsem viděl několikrát.. Ale je fakt, že tu nemám moc čas běhat po městě. I hledání dárků je problematické..

ViZ

do kostela se v americe musí autem, né pěšky... :-) a je třeba zjistit, jaká církevní společenství mají zrovna bohoslužbu, abys třeba nenarazil na kvakery nebo mormony. Jéje, to by Miruš nebyla ráda.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio