Deníček z Ameriky - den pátý

Čtvrtek 13.5.2010 - den pátý

Je 5:00 a já vstávám. To není nic neobvyklého, v pět hodin jsem se budil pravidelně, ale vždy jsem se přinutil zase usnout. Ne tak dnes. Ani nevím proč, prostě jsem zapnul počítač a začal dopisovat deníček, poslal ho, nahrál fotky, přidal k nim patřičné komentáře, prostě aby to měl čtenář skutečně všechno připravené. Krása a paráda. Chvilka poflakování se na Internetu a už bylo sedm hodin. Normálně bych vstával, takže vstávat a cvičit. Tedy ne cvičit, ale jít do sprchy. V každé cizí zemi mě tahle hra baví - jak se pouští sprcha? Je tady jen páčka, kterou se dá točit dokola. Čím více ji otočíte, tím silněší proud teče. Začíná to vlažnou, přejde v ledovou a postupně se protočíte až k velkému proudu teplé vody. Paráda. Mých 30 minut ve sprše a následně usmiřovací návrh žaludku - dostane čaj. Ne obarvenou teplou vodu, ale čaj - z převařené vody, pěkně vroucí. Uznávám, že čaj za 3.50 dolarů je docela dost, ale za ten pocit s čokoládovým croissantem to bylo k nezaplacení.

Skočím ještě nakoupit do místního Walgreens a je tak akorát čas se dobalit a vyrazit i s kufry na výstavu. Volá majitel, že prý má do mého kufru pár věcí na odvoz do ČR. Naklušu do 47. patra, vdechnu úžasem, protože ten výhled je prostě fantastický. Omluvím se a zuřivě fotím to, co doufám, že bude panoramatickou fotkou. Jednou. Možná. Dá-li Bůh. Zpět do pokoje, zabalit se, a hurá - rychlý check-out v podobě vypsaného papírku. Na výstavu přicházím za 6 minut začínáme, takže se všechno stihne akorát tak připravit. Skvěle.

Dvě hodinky nudy a 5 ti návěštěvníků utečou jako voda, kolegové plánují výlet do Grand Canyonu o který jsem ochuzen, protože dnes odlétám a já postupně balím celý stánek. Tedy, balím - spočívá to především v ukrývání jednotlivých věcí, které do České republiky prostě vézt nechci. Namátkou - CDčka, která už nepoužiji. Zvýrazňovače, které nikdo moc nechce. Trička - kterých zbyly tři *** spousty. Majitel se bystrým okem dívá, jde-li všechno pěkně do kufru, já se dívám, kdy se nedívá a věci zašívám, kam se dá. Je to vtipná hra s ještě vtipnější pointou - chlapci si musí rozdělit a odvézt asi 20 triček, která rozdají, jen co se majitel firmy rozloučí a vzdálí. Samozřejmě že potenciálním partnerům :) Zapomněl jsem zmínit, že v noci zmizelo ze stánku asi 40 zvýrazňovačů. Škoda, že jsem ji ch nevystavil víc. Takhle tam musely zůstat.

Výstava končí, já jsem prakticky zabalený a tak v 11:15 vyrážíme na taxi. Máme (já a Phil) luxusní časovou rezervu, protože letíme v 16:45 moje maličkost a 15:35 Phil. Během čekání na taxi potkáváme ještě dva kolegy, kteří jedou do autopůjčovny k letišti. Není nic snažšího - vezmeme je sebou, máme to cestou. Taxikář si povídá rád, vypadne z něj, že je z Kuby, že poletí s manželkou za měsíc na tři týdny na dovolenou - týden v Paříži, týden v Egyptě a týden na Kanárských ostrovech. Přemýšlím, že bych se stal taxikářem. Phil vystupuje a já zůstávám v autě sám, jsa vezen na mezinárodní letiště. Taxikář se ptá, odkud jsem a já odpovídám, že z České republiky. Taxikář se rozzáří a začne mluvit lámanou češtinou, že prý 5 let pracoval v Českých Budějovicích. Tedy v letech 1980-1985. Je hned nadšený, dostávám jeho telefonní číslo a email s tím, že až přiletím příště, mám v Las Vegas kamaráda, že mě vezme domů a ukáže mi fotky a vůbec velice nadšeně a spokojeně švitoří, pročež mu slibuji, že mu pošlu láhev becherovky. Myslel jsem, že to není možné, ale rozzářil se ještě víc a s láskou vzpomínal na pivo. Tedy, že jsme měli dobré česko - kubánské vztahy věděl, ale že až tak!? Rozloučení se neobešlo bez srdečného objetí a já byl vlastně strašně rád, že jsem nedostal gorbačovského hudlana.

Je 12:00 a já jsem na McCarran International Airport. Už začíná tvořit fronta na check-in (což mi přijde neskutečné), ale protože v okolí nevidím žádné jídlo ani restauraci, tak socíkuji (postávám) u stěny. Sluchátka! Chtěli za ně 3 EURa, takže musím z hlouby kufru vydolovat svoje. Vyložím půl kufru, najdu sluchátka, složím půl kufru, nejde zavřít, přeskládám půl kufru a zavřu jej. Ještě štěstí, že existuje Boží prozřetelnost. Jsouc jí osvícen, jdu si zvážit, kolik váží můj druhý kufr plný triček, CDček a zvýrazňovačů (+ věcí od majitele firmy). 81 liber a já vím, že mám problém. Do letadla mi nevezmou víc jak 70liber. Vybaluji druhý kufr a okolí se naprosto neskrývaně baví. Vyhazuji dva balíky triček (XL a XXL), ubrusy balím namísto bundy (a já doufal, že se o ni nebudu muset starat. Inu, jeden myslel a vymyslel. Druhý myslel a šlápl do toho, jak říkal můj děda). S nadějí a doufání jdu na váhu podruhé - 69 liber! Takže mám ještě jednu libru rezervu. Bůh je milosrdný a já odnáším trička ke koši. Jenže tam se mi jich zželí. Není to škoda, vyhazovat nová trička? Je. Ale co s nima? Nic. Jsem z toho trochu přešlý, když v tom jde kolem ochranka letiště. Lína huba, holé neštěstí, a že ta moje huba nezahálí, to asi víte všichni. Zastavuji je se zdvořilým dotazem, co můžu udělat s tričky, jestli je možné, aby se nějak dostaly k charitě. Ptají se mě, kde jsou a já je dovedu ke koši, vedle kterého jsem je odložil. Přemýšlejí, prohlíží si trička a zjišťují, že jsou skutečně nová a nenošená, což usilovně potvrzuji. Ještě chvíli přemýšlejí a pak dojdou k závěru, že lost & founds (ztráty a nálezy) snad vozí věci do charity. Berou trička a děkují mi, že jsem tak „thoughtful", ať už to znamená cokoliv. Já, spokojený s tím, jaký jsem pašák, a jak pěkně jsem to vymyslel (dobře Pavle! Musím si to říct sám, když mi to nikdo jiný tak pěkně nepoví). Stoupám si do fronty, která se snad brzy otevře. Ačkoliv nevím, jestli budou skutečně otevírat check-in 3,5 hodiny před odletem letadla. Snad ano a snad nebudu mít moc velké problémy, protože problémy očekávám, to je standard.

Nemožné se stává skutkem a skutečně otevírají check-in tři hodiny před odletem (v Praze do Frankfurtu to byla hodina, vlastně si dali 20 minut na check-in). To znamená, že ve frontě stojím jen hodinu, což je přijatelné. V mezičase kolem mě prošel číňan jak z kung-fu filmu. Na sobě modré kimono, na zádech pověšený velký rýžový klobouk, fousy a dlouhé vlasy, ale především boty! Nebo sandály? Představte si dvě prkýnka přibitá k sobě to tvaru písmene T. Vysoké jsou asi 4cm a skutečně na nich dokázal stát a chodit. Neskutečné, byl pro mě jak přízrak. Vlastně to bylo docela šťastné rozhodnutí, postavit se do fronty, protože had lidí se táhne přes půl letištní haly. Vážíme první kufr a s 14kg je to legrace. Vážíme druhý a ejhle - 31,2kg. Hmm, to vím. Obsluha na mě pomrkává, jestli bych nemohl něco vyndat z kufru. Odpovídám, že už jsem vytáhnul. Ještě dvě dlouhá a významná pomrknutí, že bych přec jen měl něco zkusit vytáhnout a já reaguji, že je to firemní kufr, vezu v něm firemní předměty a že nadváhu zaplatí firma. Konec pomrkávání, já děkuji za snahu. 8kg nadváhy znamená 208 dolarů. Zaplatím a jdu na osobní prohlídku s rentgenem.

Vyndat notebook, sundat bundu, to všechno mám nacvičené jak opička, sundávání bot také znám, ohledně opasku se s američany na rozdíl od němců nedohaduji, ale že si mám vytáhnout z kapes všechny papírky, to mě překvapilo a chvilku mi to zabralo. Skener, kde stojím rozkročmo s rukama téměř ve stylu „hende hoch" jen máte přiblížit palce k sobě. Pohoda, jen jsem stejně vybrán na osobní prohlídku prohmátnutí předních kapes u riflí bylo v pohodě, před prohmátnutí zadních kapes (to jsou ty na zadku) jsem byl upozorněn, že černý šerif použije hřbet rukou. Přesto mi našel papírek v zadní kapse, který jsem na první pohmat nevytáhnul. Je prostě dobrej. Celý natěšený, 2,5 hodiny před odletem jsem tedy před [gejtem] a jdu si konečně dát oběd. Možná je to zvěrstvo, ale já se na ten burger od Burger King opravdu těšil. Dal jsem si celé menu (velké, takže jsem dostal asi litr koly), takže právě teď spokojeně sedím na sedačkách u gate, za hodinku a kousek nás začnou odbavovat do letadla, tak uvidíme, jak to půjde. Jsem zvědavý, jestli už opravili těch prvních 150km z Las Vegas. Jdu dělat fotky :) A nedaří se mi :( Zaujal mě stojánek s mnoha koncovkami na nabíjení mobilů. Prý nabijí 50% mobilu za asi 30 minut, což by mě stálo 3 dolary. Ten nápad je skvělý.

Při nástupu do letadla neuvěřitelný zmatek. Na výzvu, aby lidé netvořili shluk, nestáli ve frontě, se vytvořil shluk a fronta k tomu. Asi proto, že to hlásili v angličtině i němčině. Takže nejprve maminky s dětmi, potom první třída, následně řady 40, řady 35 (to jsem byl já) a zbytek jsem neslyšel. A hádejte co - stejně tam lidi stáli ve frontě a hloučku. Asi cizinci :)