Pátek 14.5.2010 - den šestý
Tak, sedím v letadle, mám vypitý welcome drink - vodku z pomerančovým džusem (jediný alkohol na palubě, co je zadarmo, dva roky zpátky bylo víno a pivo samozřejmostí) a neumím se dopočítat, jak vlastně dlouho letíme. Je 6:04 pražského času, a protože přistávám v 13:05, tak bych za sebou měl mít něco kolem 5ti hodin letu (reálně asi 4,5 protože máme asi 30 minut zpoždění). Takže když počítám, že je 21:05 času co byl v Las Vegas, pak od 16:30 to je - ehm, no.. jo, taky 4,5 hodiny, stačilo si to napsat. Díky za pomoc. Právě teď jsme dokoukali Milionáře z chatrče, pak nám oznámili, že musí restartovat „entertainment system" ale podle toho, že nám už asi 15 minut usilovně blikají všechna světla přes celé letadlo, tak bych si tipnul, že někdo resetuje celý systém a pořád se mu nedaří. No, snad zvládne mávat křídly i bez toho, krom toho v Grónsku jsem ještě nebyl, tak snad doletíme alespoň tam. Pokud by se mi podařilo alespoň na malou chvilku usnout, bylo by to super. Letušky pobíhají po letadle, děti tu vřeští, vedle mě sedí postarší pán, co skoro celou dobu spí, takže si ani nemám s kým povídat. Hmm, tak to asi opravili, už začínají Piráti z Karibiku 3. Chce se mi spát? Měl bych spát? Nevím. Když vydržím vzhůru dva dny (tedy něco víc než den a půl), tak nebudu mít problémy s jet legem (spánkové poruchy při velké změně časového pásma), protože usnu jako špalek a v sobotu budu trpět jako zvíře, nicméně v neděli už to bude OK. Spát či nespat, snít či bdít, toť otázka! Na letadle je nestrašnější to, že nemůžu být v kontaktu s Mirkou. Je to až srandovní, jak jsem si na komunikaci s ní zvyknul a to, že nemůžu je nepřirozené, zvláštní. Nelíbí se mi to.
Vyřešilo se to samo. Asi půlku pirátů jsem prospal (hmm, no dobře, tak tomu říkejme třeba spánek), koukal na Chipmunky 2 a blížíme se k starému kontinentu. Přistáváme za 50 minut, takže fakticky už jsme přeletěli Velkou Británii a jsme nad kanálem. Původně jsme měli přiletět v 12:57, pak to skočilo na 12:43 a za malou chvíli ještě o něco více na 12:32, kde se čas příletu ustálil. V praxi to znamená, že v Německu strávím příjemné čtyři hodinky na letišti. To se nechá vydržet, hlavně že budu v 17:20 v Praze a snad stihnu vlak o dvě hodiny později do Českých Budějovic. Vlastně jsem si uvědomil, že na cestě strávím, hodně času. 11:30 času v Las Vegas (to je 20:30 v Evropě) jsem vyrazil z hotelu taxíkem a moje putování skončí na Ktiši někdy kolem půlnoci den poté. Cool. Es macht mir spass - to mě baví. Máme se prý připravit na přistání, já se hlavně připravuji na to, že budu ve Frankfurtu usilovně shánět boarding pass na let do Prahy. Čtyři hodiny času to snad jistí.
Ve Frankfurtu mi nikdo nic neřekl, tak jsem vyrazil na průzkum bojem. V něčem, co vypadalo jako hlavní stan jsem narazil na „Lufthansa transfer check-in" a to byl evidentně kouzelný stánek, který jsem najít měl. Naše kráva, mléko dává, a proto ji třikrát sláva! Přesun na [gejt] už je rychlou záležitostí, prohlídka v Německu je stará-známá bezproblémová. Takže už jen tři hodinky čekání a hodina letu.
Tři nekonečné hodiny se konečně blížily svému konci, když hlášení oznámilo, že pražský let je přesunut z gate A18 na A1, ale to nevadí, je to jen něco kolem pěti minut chůze, jsem tam hned. V letadle usínám na 15 minut, než donesou něco málo k pití a jídlo, což mizí v mých útrobách rychlostí světla a hlad ne a ne ustoupit. To už ale přistáváme a já začínám být nervózní, jestli stihnu vlak do Českých Budějovic.
Přicházím k taxi, které nese obrázky platebních karet a řidič hned začíná nakládat zavazadla. Ptám se ho, jestli je možné platit kartou. „Dneska ne", hlesne řidič a já se sám sebe ptám, jestli mi náhodou někdo v letadle nenapsal na čelo slovo DEBIL. „Ale můžete platit EURama", pokračuje řidič a já mám obavu, že ten nápis na čele skutečně mám - EURa by mi vzal za 20korun jedno. Sedáme do taxi a naposledy to zkouší, jestli nemám hotovost, popřípadě, že bychom zastavili u nějakého bankomatu. Natahuji se po dveřích, že vystoupím a říkám, že mám jen firemní kartu. Vzdechne, zavrčí a jedeme. Dostat se z letadla do taxi mi zabralo 20 minut, což je docela slušný výkon. V Praze je při pátku kolona všude, a protože spěchám, tak naznačuji, že pokud budeme spěchat, že si vzpomenu cestou na nějaký bankomat. Efekt je okamžitý, takže se najednou probíjíme kolonami výrazně pružněji. Sláva. Skutečně vytahuji peníze z bankomatu a taxikář září štěstím. Alespoň že někdo. Ve firmě vybaluji kufr, druhý jen odkládám a vydávám se na další cestu - do Českých Budějovic.
Snad by deníčku slušel nějaký závěr, souhrn. Výstava, podle mě, nebyla taková, jakou bych si ji přál, udělal jsem spoustu chyb, kterých se musím příště vyvarovat. Byla dobrá, ale to je málo, chci to lépe. Umím to lépe. Las Vegas jako město - z toho co jsem viděl, to bylo pěkné prohlížení si „památek", to je ale všechno. Možná je to tím, že jsem se z hotelu prakticky neutrhnul, možná je to tím, že jedna ulice plná velkých baráků obklopená široko-daleko jedno až dvou patrovými domky uprostřed pouště obehnané horami. Amerika - spousta lidí se z ní vrací nadšených, ale já mezi ně nepatřím. Kapela Tři Sestry zpívá „všude je chleba o dvou kůrkách a všude prdel o dvou půlkách" a mají pravdu. Viděl jsem nádherné, přepychové paláce, ve kterých lidé bezhlavě rozhazují své úspory a říkají tomu „zábava" a jen kousek za nimi, pár mil, v té samé ulici, spát bezdomovce ve křoví pichlavém a odpudivém na pohled, viděl jsem i bídu, ostatně jako všude. Ne, Amerika není zemí neomezených možností. Naprosto chápu, že pokud člověk zjistí, co všechno si může za jednu výplatu koupit, že musí být nadšený, ale to nehodnotním, hodnotím lidi a život jak jsem jej viděl, potřetí - týden. V Las Vegas Vás to trkne, bouchne do očí, nemůže jinak. Ostatně ono to bylo vidět i na Market street v San Francisco. Člověka to nutí k zamyšlení, že by měl být vděčný za to všechno co má. Vděčný, asi Bohu. I „self-made-man" (člověk, co se sám vypracoval) přeci mohl kdykoliv narazit, cokoliv mohlo být jinak. Bylo to silné, bylo to poučné a do Ameriky se mi počtvrté snad už ani nechce.
Amen.
Jj, Vegas, Francisco... vnimal jsem to stejne.
Zajímalo by mě, jestli čas, kterej člověk stráví cestováním, se počítá do normálního času našeho bytí... :)
Bětka: Podle toho, jak rychle se mi šíří stříbrná lavina hlavou bych tipoval, že čas strávený na cestách se počítá alespoň 3x
Záleží na tom, jak moc rychle cestuješ :-).
SirPesZ: :D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.