Individuální přístup

Snad z toho bude jen krátká noticka, jak plánuji. V dnešní době se čím dál tím větší oblibě těší tzv. individuální přístup. Platí to prakticky o všech oborech - každý člověk je jedinečný, každý má své jedinečné zkušenosti, každý má svou jedinečnou povahu, každý je inteligentní svým způsobem, takže se něco učí rychleji, něco pomaleji a to by se mělo individuálně zohledňovat a vůbec - respektování jedince je alfou i omegou.

Jenže jak tuto jedinečnost zohlednit při chápání hříchů? Jak můžeme říct, že ten či onen zhřešil, když neznáme jeho minulost, jeho způsobilost a vůbec - lze vůbec člověka za hříchy odsuzovat, když nevíme, zda-li není v té či oné oblasti deformován např. geneticky? (tady se můžeme bavit o dědičných sklonech s závislostem, vzorech chování v rodině, které jako dítě individuálně přejímá, atd. atp.). Můžeme vůbec soudit? (Bible říká, abychom nesoudili).

Osobně si myslím, že můžeme. Nikdo z nás nežije dokonalý život, ale každý z nás by měl sám sebe soudit přísně a spravedlivě. My jako první bychom měli vědět, zda jsme zhřešili nebo ne (od toho bychom si měli pěstovat svědomí), nebo ještě jednodušeji - víme, kdy jsme nezhřešili a zbytek můžeme snadno považovat za hřích. Je to černobílé, ale soudíme sami sebe s cílem ne sebemrskačství, ale sebezdokonalením. Ve světle takového přístupu je pak snadné přijmout jakoukoliv kritiku, která nezohledňuje "individuální starosti", protože jen těžko může překvapit.

U lidí ve svém okolí, kteří se zastávají ostatních jako "specielních případů" (ale že jich je!) si nikdy nejsem jistý, jestli to dělají z upřmné snahy zastat se někoho nebo z osobního doufání, že na ně bude metr také méně přísný.Stejně tak u lidí, co rádi vzkřiknou "to je hřích" zda to dělají z lásky k druhému, aby se z toho poučil nebo pro vědomí vlastní nedokonalosti v snaze dostat na svou nedokonalou úroveň co nejvíce lidí.

SOUHRNEM: Pokud sami sebe vychováváme bez lhaní sobě sama, kritika či soudy druhých by nás neměly překvapit..