Jak jsem četl bohoslužbu

Tak to přišlo. Náš pan farář odjel na dovolenou a jakkoliv je náš sbor plný farářů - důchodců, nebylo kdo by vedl bohoslužbu, všichni byli na dovolené, takže bylo nutné mít čtené bohoslužby. Nikdy jsem to neviděl, pouze jednou jsem si viděll bratra Tůmu (tak 10let zpátky) jak vedl bohoslužbu, ale u něj jsem přesvědčen, že je laickým kazatelem. Takže dvě neděle a hledání dvou laiků, kteří by byli ochotni vést čtené bohoslužby. Bratr Jech kývnul, takže zbýval jeden.

Tady se sluší a patří říci, že moje maminka jako člen staršovstva tuto službu (vést čtené bohoslužby) odmítla a nevím přes kolik lidí se náš pan farář propracoval až k mé maličkosti (ve sboru dělám mluvčího a moderátora, když je potřeba). Vzal jsem si dva dny na rozmyšlenou, přeci jen k tomu mám ohromný respekt, u nás se káže dobře, laťka je nastavena skutečně vysoko a i přes svou vrozenou odrzlost a sklony k exhibicionismu mi do mozečku doteklo, že tohle není sranda. Konzultace s mou (skoro) lepší (skoro) polovičkou a její argument, že jsem si to nevymyslel, že ukecaný jsem dost, mám slušný projev a přednes, takže bych to měl zkusit. Ehm, tak tedy jo, no, řekl jsem.

Výběr připravené bohoslužby byl na mně, mohl jsem si vybrat z celého rozsahu, který nabízí sbírky kázání na webu ČCE. Chvilku mi to zabralo, přeci jen jsem chtěl číst kázání, které by vyjadřovalo mé pocity. Našel jsem, bylo to kázání s názvem Dej nám více víry! na text Lukáše 17, 5:6

"Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!" Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ´Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla.„

Průběh bohoslužby už nebyl tak jednoznačný, jak jsem si přál. Nepodařilo se mi přinutit tiskárnu, aby mi vytiskla buletinek jak jsem chtěl, ale to se nic neděje. Neznámé písničky jsem operativně vyměnil za pro sbor známější, takže jedno riziko zažehnané, je už ale půl desáté a já stepuji nad schody do kaple. Vcházím, stavím se za stůl a lidé nechápavě koukají, co tam ten hejsek chce. Sborová sestra a kurátorka se stavějí a lidé tedy s nimi, jakkoliv na jejich tvářích je vidět, že nevědí, proč by měli. "Povzbuzen" tímto "úspěchem" jsem ze sebe vychrlil úvodní slova rychlosti kulometné palby a šel se posadit, abychom dozpívali písničku a já se trochu dal dohromady. Maminka si za mnou těch pár lavic došla a láskyplně mi řekla "zpomal". Jen jsem syknul "jsem si toho vědomý" a hodnota mého sebevědomí padala jako akcie BP.

Nádech, modlitba, čtení z Písma - to vše již probíhalo v pohodě, hlídal jsem si rychlost, snažil se mluvit v klidu a zdálo se, že to dopadne dobře. Písnička a vrcholné číslo každé evangelické bohoslužby - kázání. Myslím, že je špatně, když první dotaz evangelíka na téma "jít jinam do kostela" je "kdo tam káže?" a druhá "a jak káže?". Každopádně to jen podtrhává nutnost kultivovaného projevu, já měl před sebou stránku a půl textu, poučka praví, že jednu stránku A4 čteme asi 6-7 minut, takže kázání na 10 minut, přesně dost na sdělení myšlenky a ne tolik, aby někdo měl pocit, že se chci předvádět (kázání delší dvou stránek jsem zavrhoval při hledání automaticky). Snaha číst pomalu (skutečně to z kazatelny neubíhá, zdálo se mi, že ten text čtu věčnost) a snaha o oční kontakt (kdy z mé strany šlo pouze o jakýsi vyprázdněný pohled směrem do lavic) snad nějak fungovaly, alespoň jsem v to doufal.

Závěrečná modlitba, písnička a konec. Upřímně řečeno - stát ve dveřích a s knedlíkem v krku čekat na podání ruky a nějaké hodnocení u dveří nebylo tak hrozné, jak jsem se bál. Sestry a bratři poděkovali za službu. Takže zpětné vazby se mi dostalo od maminky a kurátorky. Maminka se mě ptala, proč jsem ignoroval její cedulku "zpomal" během kázání (já ji fakt neviděl, lidi jsem si neprohlížel, tady musím říct, že můj kontakt s publikem během čtení textu, který mi sice byl blízký, ale nebyl můj, takže struktura vět a některá slova mi šla přes jazyk jen se soustředěním), ale že kromě kázání, které bylo moc rychle, to bylo dobré (tak alespoň modlitbu jsem zvládnul důstojně). Sestra kurátorka jen dodala, že během kázání to chtělo skutečně ještě o něco pomaleji (nebyl jsem schopný se donutit mluvit z kazatelny na lidi jako na blbečky pomalu, snad příště) a že kázání bylo krátké na její vkus.

Takže to mám za sebou,  podle telefonického rozhovoru s naším farářem si nikdo nestěžoval a je po mně ochotný v případě potřeby šáhnout opět. Já už vím co to obnáší, příště budu drzejší a věty kázání si přepíšu do své vlastní mluvy, pak to bude snad pro všechny zůčastněné skutečně kulturní a především duchovní zážitek.

Z jiné akce jako moderátor s paní farářovou..