Křesťan skautem a skaut křesťanem

Stěhování do Prahy, když mi bylo 11 let, bylo velkým zlomem v mém životě. Nové město, nová škola, nové prostředí, noví lidé a nové zájmy. Rozvod a stěhování znamenaly radikální řez v mém životě. Máma mě přihlásila na kroužky – začal jsem hrát na flétnu, cvičit v Sokole, chodit do skauta a také chodit do kostela - Církve Českobratrské Evangelické v Praze 8, Libni, kde jsme bydleli. Kostel mě nebavil, proč by měl, vždyť tam mluvili o věcech, které mi nic neříkaly. Za to ve skautu to bylo jasné – Akéla Petr „Čmelák“ Vopálka (farář CČSH) nás učil kromě praktických věcí jako šifry a uzly také milovat bližního svého – to mi ale došlo až mnohem později, při pohledu zpět. Chovej se slušně, chovej se tak, abys nedělal ostudu sobě, rodičům, skautingu. Skauting jsem si zamiloval a snad právě to mi otevřelo oči v kostele. Vždyť za všemi těmi příběhy jsou skautské zásady! Začal jsem se zajímat více (přišel na to, že za skautingem jsou křesťanské zásady, nikoliv naopak) a nechal se pokřtít. Bylo mi 14 let, byl jsem pokřtěný a křesťanství bylo nástrojem, který mi říkal, jak se chovat, co je správné a co je špatné. Skauting a kostel žily v dokonalé symbióze, která měla jednu vadu – a to zásadní, chyběl v ní Bůh. Vztah k Bohu jsem si vytvořil až mnohem později, téměř o 10 let později. Je krásné dívat se, jak je Bůh trpělivý a stále nás volá. Což mě vede k poslední myšlence, opět krásné paralele mezi skautingem a vírou. Křest je nesmazatelné znamení, kdo je jednou pokřtěn, je součástí rodiny a nemá, jak by se z toho vyvléknul. Ve skautu jsme se učili „jednou skautem, navždy skautem“ – neskautuji již dlouho, ale přesto píši tento článek, abyste věděli, že skauting mě přivedl k Bohu a Bůh na mě trpělivě počkal. To je mé svědectví.

(napsáno pro Kostnické Jiskry)