Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Dovolená II

7. 7. 2012 23:11
Rubrika: Žvatlání

Padlo zde několik dotazů, jestli ta dovolená stála za to. Odpověď je zřejmá: STÁLA.

První den jsme si naplánovali trasu Strážné - Špindlerův Mlýn a zpět. Vypadalo to jako příjemných 20 kilometrů v okolí. Chyba první - nikdo z nás nekontroloval vrstevnice. Dlužno dodat, že když jsme cestou tam vyšplhali od Malého Labe Nad Krásnou Pláň, tak jsme se rozhodli tuto chybu neopakovat. Ne že bychom se bránili šplhat kolmo na vrstevnice, ale je lepší to vědět dopředu. Ještě jeden kopec nás čekal při výstupu na Přední Planinu (1195 metrů) přes Kopřivník (1046 m.n.m.), pak už jen příjemný sestup do Špindlerova mlýna kolem kopce Hromovka (1031 m.n.m.). To jsme ještě netušili, jak na tyto "kopce" budeme s láskou vzpomínat. Na Boudě na Pláni jsme viděli jednodenní ovečku a berana, co měl čtyři roky (nekecám!). Po obědě ve Špindlu jsme se vydali po žluté značce nekonfliktní cestou po vrstevnici zpět do Strážného. To už jsme si oba plně uvědomovali, že je to cesta prakticky rovná..

Mumínka se těší na papání tááákhle moc..Dědkův bratranec Alfons (fakt mu tak říkali! "Uhni Alfons! Jdi pryč, dědku!"

Pro výlet na druhý den jsme se museli přesunout do Pece pod Sněžkou. Jak se nabízí, šli jsme pokořit Sněžku. Pokud se nenecháte odradit faktem, že 4 z 5ti lidí nejde po modré značce Obřím dolem, ale uhne se na lanovku, pak si užijete báječnou legraci. Po rovince do Obřího dolu (asi 930 m.n.m.), kde se kolem Vás majestátně tyčí Studniční hora (1554 m.n.m), Sněžka (1602 m.n.m.) a Růžová hora (1390 m.n.m.) a vy si připadáte tááákhle malincí. Pak začne stoupání a než se nadějete, už zase lezete do kopce k Obří Boudě (asi 1390 m.n.m). Nejkrásnější je ten pocit, jak se potýkáte s těmi velikány, že už jim saháte po pás, za nějakou chvíli po ramena a najednou jste nahoře, na hřebeni a máte pocit, že jste pán tvorstva. Tedy - měli byste pocit, že jste pán všehomíra, kdyby zahrádka Obří Boudy nebyla obsypána turisty jako kelímek limonády vosama. Cesta na Sněžku vypadala jako cesta do mraveniště - nekonečná sňůra lidí. Jen co se postavíte do fronty, přijdete na to, že jsou to vesměs poláci. Polovina obézní, polovina s dětma. V první třetině jsem už měl drobnou polskou alergii a dokonce i Mirka je začala předskakovat po kamenech. V polovině jsme patřili jednoznačně k nejrychlejším stoupajícím a v poslední třetině jsme měli co dělat, abychom nahlas nekomentovali styl "tři kroky a zastavit se" samozřejmě tak, aby ostatní neprošli. GRRR!!! Sněžka pro mě byla zklamáním a vzpomněl jsem si na "Když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tam bylo alespoň pivo a párky, ale tady je prd." Úplně prd ne, ale hromada poláků, kaplička a půl litru vody za 70 korun.

Velká malá Mumínka a malý Obří důlKaple na Sněžce pro větší Boží slávu..Mumínka pokořila Sněžku.

Seběhli jsme ze Sněžky po modré (skvělá cesta) zpět k Obří Boudě. Tady jsme vyhlásili čůrací pauzu a 20 korun za vstup na záchod zaplatili s nebývalou pokorou. Inu, když je nouze..  Po asi 7mi kilometrech cesty vzhůru nás už čekala jen cesta dolů (asi 12 km). Kolem Krakonošovy zahrádky (je tam místy příjemný dřevěný chodník přes prameny Úpy a Bílého Labe) jsme došli k Luční Boudě (pivo 50 korun, klobása 70 korun) a hurá na Výrovku. Překvapily mě bunkry rozeseté po kopcích, ale je to na hranicích, tak bych se asi tolik divit neměl. Cestou do kopce k památníku obětí hor jsme předběhli i cyklisty co tlačili kola (svou škodolibou radost, že jsme jako turisté rychlejší jsme se ani nesnažili maskovat), na Výrovce oddech a teplé jídlo, pak už jen spadnout zpět do Pece pod Sněžkou. Na "hotelu" jsem pak zahájil druhé kolo lítého boje s vlkem. Ach jo..

Lidí jako na Václaváku..Rašeliniště, mostek, spokojená Mumínka a SněžkaMumínka došla na konec světa..

Ještě jsem nenapsal, že na hotelu je také Moto Parta ze Strakonic - motorkáři, kteří první večer poznávali písničky (asi jsem na to moc mladý ročník), druhý večer vyprávěli vtipy (to už jsem se aktivně zapojil, z čehož měla Mirka véélikou radost) no a dnes, třetí večer ani nevím, protože jsme unavení a šli jsme hned spát.

Ještě druhý den jsme dumali, co bychom asi tak měli dělat den třetí? Nakonec jsme vytáhli mapu (zobrazili si ji na počítači) a rozhodli se, že vyjdeme ze Špindlerova mlýna (708 m.n.m.). Pak už to bylo jen dílo okamžiku, kdy jsme si ukázali, co všechno chceme vidět, když už se to nabízí.

Aby cesta dobře začala, šli jsme blbě po prvních 100 metrech.. naštěstí navigace našla jinou trasu, my později také a tak jsme se vrátili zpět na červenou trasu na Horní Mísečky (asi 1000m.n.m.). Tu trasu jsme nenáviděli. 3,5 kilometru do krpálu bez jediného náznaku výhledu. A ještě k tomu chodily dolů rodiny s dětmi v suchém triku. Kdy se tam škrábali? Vždyť bylo teprve deset hodin ráno! Spral to ďas! Jenže poté jsme objevili zkratku! Buď jsme mohli jít 2km po značce, nebo stačilo vyběhnout 0,5 kilometru sjezdovky. Napili jsme se, poradili jsme se a vyrazili po sjezdovce (modrá číslo 14). Jen co jsme se vydrápali po sjezdovce, byli jsme téměř na Medvědíně (1234 m.n.m.). Za námi 4 kilometry a převýšení kolem 500 metrů. Dobré skóré.

Zkrátila jsme si cestu a vyšlápli sjezdovku.Medvědín - návrat do dětství..Morče leží Špindlerův Mlýn u nohou..

Přes Svinské Louže (a to nikomu nenadávám, tak se to fakt jmenuje!) jsme došli až na asfaltovou silnici k Vrbatově Boudě. Mirka zahlásila "autobus" a já začal hledat kočárek s dvojčaty. K mému nekončnému údivu tam jen opravdový autobus a já pochopil, jak mohou naproti nám jít z kopce dolů vysmátí turisté vonící mýdlem. Tuhle cestu do kopce vřele doporučuji (červená značka), protože výhled otevírající po levé ruce je naprosto fascinující a strhující. Jenže cesta byla ještě dlouhá, před námi spousta kilometrů a tak jsme jen kopli do vrtule. Krátké osvěžení u Vrbatovy boudy a hurá na Harrachovy kameny (1421 m.n.m.) - nejvyšší bod celé dnešní cesty (po asi 8,5 kilometrech), pak už jen dolů z kopce asi 13 kilometrů.. Když jsme tam došli, tak jsme nějak nerozuměli, proč jsme tam vlastně šli. Asi protože to bylo zmíněno na mapě.. Rychlá fotka a hurá k pramenu Labe. To už bylo esteticky hezčí a já měl veliký zážitek z toho, že jsme v mraku. Mirka kroutila hlavou, ale naštěstí to moc neřešila. Pak už to byl jen skok k Labské boudě, kde jsme se pustili řádně unaveni do jídla. Klobása za 89 korun, to už chtělo silný žaludek.

Svinské louže, ale hlavně Mirky milovaný chodníček!Mirka a Kotel

Pak už zbývalo jen 9,5 kilometru po modré zpět.. Cesta kolem Labských vodopádů byla úchvatná a vřele ji doporučuji, hopsání po kamenech nás neskutečně bavilo, dokud jsme nezjistili, kolik času nás to stálo. Po předchozích dvou dnech jsme byli solidně unavení, takže pohádkovým údolím až do Špindlerova mlýna.

Jsme unaveni, uťapáni, ale spokojení a šťastní. Máme za sebou svou prvním dovolenou. Počasí nám přálo, zdraví také a pokud budu mít kliku, tak ani nebudu z Krkonoš pašovat vlka do Prahy. Ještě přihodím dvě, možná tři krajinky Labských vodopádů, abyste se mohli pokochat.

Dobrou noc.

Zobrazeno 1388×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio