Karlovy Vary – město našich rekordů

½ Maraton Karlovy Vary – cíl mého 16ti týdenního snažení. 7.února jsem si dal za cíl běžet půlmaraton rychleji než 2:30. Již 6.dubna se mi to v Praze podařilo, když jsem zaběhnul za 2:18:13. Co všechno se dá ještě natrénovat za 7 týdnů?

V první řadě jsem si postupně uvědomoval, co mi vlastně lidé z běžecké školy, ale i jiní běžci říkají. Dříve jsem běhal se sluchátky a písničky byly měřítko, kdy už budu mít to běhání za sebou. Běhal jsem, protože tréninkový plán říkal, že mám běžet. Běžel jsem přesně tolik, kolik mi řekl tréninkový plán, zbytek jsem domů došel. Najednou jsem sundal sluchátka a rozhlédnul se kolem sebe. Pochopil jsem, proč běhá kolega z práce, který hodně cestuje – pro něj je to prostě způsob, jak vidět co nejvíce a mít krásné fotografie (díky Martine). Také jsem konečně zastrčil zadek (velké díky fyzioterapeutce) a snad i pochopil, co znamená „ruce do pravého úhlu“ (díky Vláďo). Začal jsem běhat sobě pro radost a najednou běhání začalo dávat smysl.

Do Karlových Varů jsem jel s Martinem, který je vášnivý tenista a nechal se vyhecovat a Michalem, se kterým jsem běžel už v Praze (tehdy mě porazil skoro o dvě minuty). Registrace v hotelu Thermal proběhla bez problémů, lehký oběd a fandění na rodinném běhu. Pak už jen převléct a v půl šesté vyrazit ke startu. Kluci se dohodli, že poběží na čas 2:00, takže s červeným balónkem. Přinejhorším ztratí nějakou tu minutu a poběží do 2:06. Já jsem chtěl opačnou taktiku – rozběhnout se s oranžovým balónkem na 2:10 a případně časem zrychlit. Připojuji se ke Kateřině a vybíháme. Dokud po startu běžíme rychleji než 6:00 (+ občerstvení, jak to Katka plánovala), je mi hej, tempo je příjemné, trochu si povídáme. Jenže Katka má povinnosti a tak zpomaluje, aby běžela, co má a já mám sil na rozdávání, takže si i tento závod rozbíhám po dvou kilometrech na sebe a sám. Pomalu předbíhám další závodníky, po pěti kilometrech mě pak předbíhá několik běžců Relay štafety, ale to mi nevadí. Na šestém kilometru dobíhám slečnu běžící 10+11 a ptám se jí, kolik máme čas. Pak se ještě zeptám, na jaký čas běží (stále si kontrolovala hodinky) a ona, že chce těch 10 kilometrů uběhnout za 50 minut. Jenže toho chce docílit zrychlením na posledních dvou kilometrech, takže mě s úsměvem vysílá dopředu a já ji pak vidím podruhé, když se kolem mě mihne na osmém kilometru – asi zrychlila o něco dříve :) To jsem ale už doběhnul Zdeňka a jeho červený balónek 2:00, který jsem zdálky obdivoval už od šestého kilometru. Chvilku jsem si se skupinkou odpočinul, běžel jsem s nimi asi kilometr, vyslechl radu, že při běhu z kopce si máme vyklepat ruce (cenná rada, díky Zdeňku) a kochal se tím, jak Zdeněk přiměl lidi kolem trati fandit, což bylo fantastické. Kamarády jsem zahlédnul kdesi vpředu, ale nestresuji se, běh si užívám. Kolem mě se přehnaly černé gazely a i když mám sil stále dost, jejich tempo bych nevydržel ani 200 metrů, pokud vůbec. Před jedenáctým kilometrem jsem doběhnul kamarády, což byl zvláštní pocit, protože najednou nebylo koho stíhat. Balónek 2:00 byl za námi, kamarády jsem doběhnul, ale protože na mě běželi pomalu, tak jsem s nimi ani nesrovnával tempo, abych si odpočinul a rovnou běžel dál. Stále jsem si běh užíval, hlavně když před hotelem Neval-vava stála obsluha před dveřmi a dělali hluk pomocí poklic a vařeček, což bylo to nejvíce intenzívní fandění podél trati, jakkoliv se i organizátoři snažili. Strategii mám stále stejnou –prohlížím si pro mě neznámé Karlovy Vary, běžím uvolněně a v klidu, když mám pocit, že mi to jde hůř, kašlu na předbíhání a na někoho se přilepím, srovnám se a zase vpřed. Stále dokola. Na třináctém kilometru mě začaly tahat stehna zespodu, na čtrnáctém mi začalo „ťukat“ levé lýtko. To mě vyděsilo, protože s křečemi jsem měl vždy problém, když jsem sportoval. Měním dopad nohy tak, aby lýtko protestovalo co nejméně, a začnu se potichu modlit, abych vydržel k občerstvovačce a soli, která tam je. Vlastně si říkám, že mi zbývá 7 kilometrů – to je vzdálenost, kterou jsem minulý týden zvolna vyklusával druhý den po závodě, takže žádný problém. Konečně je tu 15tý kilometr, občerstvovací stanice a já beru vodu, zahlédnu sůl, olíznu prsty a plácnu je do soli. Nevím jak se to má dělat správně, ale takhle mi to fungovalo dobře. Nikdy mi sůl nechutnala, ale teď byla lahodná jako božská mana. Slízal jsem všechnu sůl z prstů, zapil to vodou, zjistil, že lýtko přestalo ťukat a já se těšil na kopeček na Zahradní ulici, který oznamoval 1,5 kilometru do poslední občerstvovačky na 18tém kilometru. Nahrnu do sebe gel „pro případ nouze“ (já nouzi nemám, ale placebo je fajn a alobal jsem strhnul ještě před závodem, takže bych ji stejně musel vyhodit), zapil to vodou a začal plánovat finiš. Ale ještě ne, to by bylo příliš brzy. Proběhnul jsem otočku u mostu Karla IV. a vyhlížel kamarády. Našel jsem je, když odbíhali z občerstvovačky na 18tém kilometru. Zakřičel jsem na ně pár povzbuzujících slov (čehož jsem pak trochu litoval, protože mi to rozbilo dýchání, přeci jen jsem byl už trochu unavený), proběhnul kolem stále fandícího personálu hotelu, cedule oznámila 19tý kilometr a já se rozhodnul ještě do toho trochu šlápnout. K tomu jsem zahlédnul Krista na skále nad tratí, v celé jeho důstojnosti, což byl silný impulz k střelné modlitbě a prásknutí do bot. Nevěděl jsem, jaký mám čas a vlastně mi to bylo i jedno, běžel jsem s chutí a sobě pro radost. Ještě jsem se občerstvil na 20,5 kilometru a vyrazil do cíle finišovat. Na rozdíl od Prahy zde byla cílová rovinka, do které když jsem naběhnul, tak jsem viděl oficiální časomíru odpočítávat 1:54:58 – do cíle mi chybělo 200 metrů a já věděl, že mám minutu na to, abych doběhnul a osobní čas dostal pod 1:55, protože jsem v čase 1:01 proběhnul startem. Nebylo co řešit, nebylo proč šetřit síly, tak jsem začal sprintovat tak rychle, jak jsem jen dokázal. Proběhnul jsem cílem, sípal a nemohl popadnout dech. Bylo mi to jedno a chtělo se mi plakat spokojeností. 1:54:36 jako výsledný čas byl fantastický a o 10 minut rychlejší, než jsem vůbec doufal. Kluci pak doběhli v časech 1:57:56 (Martin měl ohromný finiš na posledních třech kilometrech) a 2:04:48 (Michal se naopak poslední čtyři kilometry strašně moc trápil). Všichni jsme odcházeli s osobákem a spokojení, jakkoliv Michal byl smutný, že se nevešel pod dvě hodiny.

Skvělý závod, skvělá organizace, velice smekám před komentátorem, který byl nadšený celý ten čas. Paradoxně nejsilnější zážitek byl, když jsme odcházeli k autu s guláškem v pupíku a šli jsme kolem cíle. Svítil na něm čas 2:59:38 když cílem proběhnul chlapík kolem šedesátky. Popoběhli jsme, abychom ho mohli povzbuzovat spolu s moderátorem a dalšími lidmi. Byl posledním, kdo to stihnul. Jenže pak se na začátku cílové roviny objevila ještě jedna slečna a jakkoliv jí bylo jasné, že je po limitu, hnali jsme ji do cíle. Snažil jsem si představit, jak se tři hodiny trápím na trase, abych doběhnul 70 vteřin po časovém limitu. Čert to vem – DOBĚHLA a to se počítá! Teď hlavně nepřestat běhat, zvýšit dávky a začít jedním očkem pokukovat po pražském maratonu 2014. To je ale ještě (upřímně doufám) 2.500 kilometrů daleko.