Run-up - běh do schodů

Závod v běhání do schodů byl u nás ve firmě předmětem živých diskuzí asi dva měsíce dopředu. Ještě aby ne, když se mělo běžet u nás v baráku (dříve Motokov, dnes Empiria City Building – asi jako jsem dlouho bydlel v ulici V.I. Leninova, která se později stala ulicí Českou) a holky vloni běžely (a také náš šéf se účastnil), takže letos už nechtěly soupeřit mezi sebou a postavily ženský tým – Lucka, Lucka, Mary a Káče s názvem „Turistky z 20.patra“. Oproti němu se zformoval tým mužský ve složení Lukáš, Jáchym, Boris, František a názvem „Elevator boyz“. Holky se vyznačovaly bojovým duchem a především faktem, že všechny aktivně sportují. Mužský tým se vyznačoval nervozitou a značným množstvím mužské ješitnosti. Týmy byly po čtyřech lidech, takže jsem se nevešel a přihlásil jsem se sólo. 

Když už jsme u přihlašování, byla by škoda nezmínit, že jsme přihlášením vyhrožovali i kolegovi Robertovi (prostě Bob), protože vidět jej, jak se účastní závodu v běhu (ne tak do schodů) byla show, o kterou jsme se nechtěli připravit. Bob neprozřetelně v jeden okamžik prohlásil, že pokud bude přihlášený, tak poběží. Potvrdili jsme mu, že přihlášený je a v den závodu skutečně přišel a měl všechny potřebné věci. Takže jsme nelenili a přihlásili jej – byla by škoda, kdyby nesl ty věci zbytečně, ne? Číslo mu donesli do práce a už ani neprotestoval. 

Dvě hodiny před vyběhnutím se Káče začala shánět potom, co by měla nebo neměla jíst a pít před závodem. Odběhnul jsem nakoupit trs banánů, ten jsem rozdělil mezi běžce z naší divize, přihodil jsem hroznový cukr a doporučení Káčeti, ať sní jeden před závodem, těsně před během jeden cukřík (v mezičase už se do nich pustila) a předtím pomaličku něco usrkávat, aby měla dost vody, která by ji nežbrundala. Zdála se být spokojená. Bob zase vytáhnul svůj hroznový cukr, který si zalil vodou a tvrdil, že to musí vypít přesně 1,5 minuty před startem, že na to má teorii.

Měl jsem start plánovaný o 30 minut dříve než ostatní, takže jsem rozklusal, trochu abecedy, dva, tři sprintíky a šel jsem na věc. V triku Světlo pro svět jsem byl dotázán, co že to je, tak jsem popravdě odpověděl, že charitativní organizace pomáhající uzdravovat oční nemoci v Africe. Tři, dva, jedna – START! Vyběhnul jsem zlehka, měl jsem chuť skákat, takže samá dobrá znamení. Jedna zatáčka, druhá třetí a už jsou tady schody. Schody – asi 530 schodů v 26ti patrech. Říkal jsem si: „Hlavně udržuj rytmus a přemýšlej jen o tom, jak se dostat do dalšího patra. Dýchej. Nedívej se na to, kolikáté je to patro. Dýchej. Dýchej. DÝCHEJ!“ To už jsem ale zapnul plicní ventilaci naplno a uviděl zdravotnici v patře. Nějak brzy, řekl bych. Byla jen asi 5 pater nad fotografem a ten byl prakticky na začátku. Dýchám, ruce pracují, dýchám, nohy se zvedají, ale porušuji první pravidlo a podívám se, v jakém jsem patře. Desáté. Desáté patro, já funím jako kovářský měch a už se mi nechce běžet. Než doběhnu do jedenáctého patra (ještě mi jich zbývá 15, ale nad tím ještě nepřemýšlím), už vlastně jdu. 

Chůzi do schodů si komplikuji tím, že šlapu vždy na první schod a protože jich je sudý počet, dělám tak o krok více, než bych musel. Je mi to jedno, snažím se udržet rytmus, tempo, alespoň v chůzi. Někde kolem čtrnáctého patra cítím, že jsem svůj plicní větrák dal trochu příliš naplno – trochu se mi zamotá hlava, ale další patro tento problém spolehlivě vyřešilo a tělo začalo přesouvat kyslík z mozku do svalů, kde byl potřeba mnohem více. V ten okamžik jsem nemyslel na vůbec nic, jen schody, schody, občas zvednou oči, kolikáté patro, že už to je. 17 – ještě tři a budu na úrovni firmy, 20té a už jen 6 pater. 23. Patro a přemýšlím, co s finišem, což už na 25. patře vím naprosto přesně – žádný se konat nebude. 

Cíl – notebook, kobereček, přebíhám, sundavám čip, chce se mi sednout, lehnout, nic nedělat, ale vím, že by to byla chyba. Dostávám vodu a jdu se podívat na počítač, jaký mám čas. Svítí tam 3:59:18 – za mě spokojenost, nejrychlejší loňský čas byl kolem 4:30:00, takže pokud všichni neprokáží výrazné zlepšení, tak bych se mohl držet v první půlce naší firmy. To už ale řeším jiný – palčivý – problém. Po doběhnutí mám pocit, jako by mi někdo svíral plíce, jako by v nich byl drobné částečky písku. Koukám kolem sebe a zničení jsme tam všichni. Cestou dolů ve výtahu všichni (5 chlapů) dýcháme a mám pocit, jako bychom byli v sauně. Tím se mi potvrzuje teorie, že lidské tělo je úžasný zdroj energie. Miluji Matrix. 

Dojedu do kanceláře a kolegové a kolegyně se chystají běžet. Sjedu s nimi a jsem překvapený, že jejich zahřátí znamená 200 metrů výklusu. Je to jejich věc, já nebudu hasit, co mě nepálí. Postupně všichni vybíhají (investice do registrace Boba se ukázala být investicí prozíravou, na jeho běh jen tak nezapomenu, bylo to k popukání), snažím se je fotit (pokud zrovna natelefonuji) a povzbuzovat, zdravím se s Jardou Miňhou z Xmana, ale už jsou zde první výsledky – kolem 4:30 tančí výsledky kolegů a kolegyň. Holky porazily v součtu kluky o 31 vteřin a já jsem si usurpoval první místo ve firmě a firemní rekord. Bob tvrdí, že se musel 2x resuscitovat a že jsme ho málem zabili, ale tomu nevěříme. My jsme si to užili a blázni, co jsou dobří, ať to běhají klidně 2x, ale my, morální vítězové, na to prostě PRDÍME! Bob den zakončil závazkem, že zlepší čas o minutu na 4:34:45, tak uvidíme. 

Závod byl parádní, společenský, příjemná a vůbec – pokud chcete trochu zablbnout v partě, je Run-up skvělým závodem a zajímavých zážitkem. Holky budou k nesnesení a mě jen uklidňuje fakt, že jsem nebyl v mužském týmu a tak se mě ta prohra netýká. Haj hou!