Salomon Trail Running Cup – Lipno festival

Klečím na kolenou a marně čekám na euforii po doběhnutí. Není tu. Jen chuť plakat a potřeba dýchat. Během závodu jsem se držel hesla „pokud to nejde, předkloň se“ ale že skončím na čtyřech, to je až příliš. Někdo ke mně přichází a šahá mi na nohu. Kdyby mi chtěl ukrást botu, neměl bych sílu se bránit. „Jen si vezmu čip“ ozve se. Cokoliv. Tomuhle závodu jsem odevzdal vše a ještě trochu navíc. I tak jsem si tu trať zamiloval.

Běhat svobodně přírodou, to je důvod, proč trénuji, proč běhám. Můj sen je kdykoliv vzít batoh, nazout boty a vyběhnout do okolí prozkoumat přírodu a terén. Bylo tedy nasnadě přihlásit se na Trailový půlmaraton na Lipně – miluji Šumavu a představa, že mi někdo ukáže své cestičky po ní, ta se mi vskutku zamlouvala. Měl to být výlet, kde se dobře proběhnu, budu se kochat krajinou, povídat si s lidmi a relaxovat.

Po výstupu z auta a cestě k registraci se Mirka rozhlíží a konstatuje „tady jsou všichni děsně nabušení“ – díky moc, hned jsem klidnější :-/ U registrace potkávám Lenku a Michala – Lenka mou Xmaní čepici zjevně nepřehlédla. Připomněla, že má koláčky – tím lépe pro mě, bude co jíst po doběhnutí. Instruktáž, popřání štěstí a startovní výstřel. Had o 134 hlavách vybíhá vstříc novému dobrodružství a jak jinak než do kopce. Snažím se nevšímat si lidí, chci si běžet svoje tempo, takže když kopec vystřídal výběh mírné sjezdovky – Jezerní do asi 2/3. Hlídám si dech, nechci přepálit začátek, takže posledních 70metrů neběžím, ale jdu. Pár lidí mě tak předběhne, ale při dalším běhu po asfaltce je doháním, takže není problém.

Výběh na Luč připomíná v zadní třetině startovního pole turistický výlet – všichni šlapeme, funíme a chceme už být nahoře. A když tam jsme – Bože! Tohle skutečně stojí za to! Slalom mezi velkými kameny nahoru a dolů po menších kamenech, jako by člověk běžel po nějakém starém zkamenělém hadovi, který má spoustu bradavic. Řítím se vpřed a vychutnávám si trasu. I kdyby tady závod skončil, stálo to za to, tohle byl ten důvod, proč jsem se přihlásil na trailový závod. Následoval dlouhý seběh – seběhy se snažím trénovat, kdykoliv mám příležitost, protože mě zlobí, když mě v nich lidé předbíhají. Nyní je to naopak – předbíhám já a všímám si, že ostatní rozhodně nedávají tolik energie do dlouhých skoků přes překážky, raději drobí krok a šetří síly. Jen jeden šílenec se řítí dolů z kopce rychleji než já, ale s tím já opravdu nechci soupeřit, mně to stačí, jak to je.

Zastavuji na křižovatce, kde nevím kam dál. Naštěstí během chvilky dobíhá další běžec a vidí na zemi šipku z mouky, kterou jsem já přehlédnul. Dostáváme se na asfalt obce Loučovice a ten mi v seběhu (a následně ani na rovině) nesvědčí, takže mi dva lidé pomalu a jistě unikají. Na konci Loučovic mě předběhnou asi tři běžci tempem, o kterém jsem si mohl nechat zdát. Pokud vzadu fasovali speed, hodně by to vysvětlilo, ale ke mně se žádný nedostal :( Vysvětlilo se to promptně – na nepřehledné křižovatce rychlíci špatně odbočili a teď stahovali, co mohli. Asfalt skončil, začala šotolina a mně jako by polili živou vodou. Běžet podél železniční trati, bouřlivých vod Vltavy a Čertovi stěny bylo tak krásně osvěžující, další plusové body pro závod. Dokud běžíme po rovině, držím tempo 4:50min/km a přemýšlím, kdy mi stehna řeknou, že mě mají plné zuby, ale zatím fungují. Skvěle.

Co nefunguje, je hlava. Odmítá kopečky, prakticky jakékoliv, běžet. Takže stav je asi takový – když běžím, jsem rychlejší než lidé kolem mě, ale v kopci mě vždy doženou, protože jsou schopni alespoň pomaličku běžet, mně to hlava nebere. Od 14tého kilometru mám pocit, že je to už jen do kopce, přitom být čerstvý, tak určitě tuhle část trasy běžím a považoval bych ji za nakloněnou rovinu a ta se dá běžet. Teď ale ne. Dolezu k občerstvovačce a je mi nabídnuta voda, ionťák a gel. Beru všechno, natlačím do sebe gel a zapiju jej. Okamžitý pohyb v oblasti pod žaludkem mi připomněl dvě ze základních pravidel pro běžce: „nikdy nepoužívejte nevyzkoušené gely“ a „gely se jí jen když máte v žaludku nějaký základ“ – já měl jen hlad. Není čas brečet, krátký seběh pod sjezdovku Kramolína a už šlapeme nahoru. Hlavně dýchat. Dělám pár fotek.

Asfaltka mi říká, že už musíme být blízko marketingovému taháku této trasy – Stezky v korunách stromů. Je to do kopce, tak jdu. Těsně pod vrcholem se mě usměvavý chlapík ptá: „Jak to jde? Je to makačka, že?“ „Sviňská“ odpovídám, protože na víc už nějak nemám sílu. Popoběhnu k požárnímu schodišti, je tam pár lidí, co povzbuzují to je vždy příjemné. Ani se neobtěžuji pohledem vzhůru. Je to zbytečné, říkali nám, že je to přes 40metrů vysoké, takže to je rychlý propočet – přes 200 schodů. Vypínám mozek, zapínám automatické šlapání schodů. Každý jeden, žádný běh po dvou. Lidé na stezce se dívají a v jejich očích není ani špetka obdivu, jen spousta údivu, proč se někdo rozhodne se takhle ničit? Jsem nahoře. Vidím asi tři metry před sebe, takže pokud je tam pěkný rozhled, mě se netýká. Máme vyhrazenou vnitřní půlku, já běžím co to dá a v půlce mi dochází, že dýchám 2:1 (dva kroky nádech, jeden výdech), což znamená problém v podobě běhu na doraz, který se projevuje hned v dalším asfaltovém seběhu – rozhodně to není uvolněný běh dolů, kdy bych si odpočinul, nasbíral nějaké ty metry zadarmo. Běžím silou, ten zbytek, která mi zbyla. Už by to nemělo být daleko.

Mapa převýšení ukazuje, že nás čeká jen seběh, ale na alpskou vyhlídku se prostě musí do kopce. Jdeme. Já, i lidé kolem mě. Už si přeji jen seběh do cíle, ale takhle ještě musím zabrat. Na silnici jsou šipky a nápis „alpská vyhlídka“ ale asi je to vtip, protože ukazují jen do stromů. Nicméně to znamená, že se cesta láme a běžíme dolů. SEBĚH! V tomto závodě má nejsilnější disciplína, takže mi netrvá ani 100 metrů a dva soupeři jsou za mnou. Běžím dál a promptně stahuji náskok dalších dvou běžců. Téměř ve vzduchu cítím cíl, je jedno jak je daleko, prostě chci ty lidi doběhnout a ukázat jim záda. Letím a lidé se blíží.

Znáte ten pocit, když víte, že je něco špatně a nemůžete přijít na to co? Zlaté turbolence v letadle. Letěl jsem a nejednou cítím, jak se krok zkracuje, frekvence klesá, lidé mi začínají utíkat. Hlava křičí „GO! GO! GO!“ ale tělo se zastavuje, bolí mě v kříži a bránice nechce roztahovat hrudník víc než jen maličko. Chybí mi kilometr do cíle, já stojím v kopci DOLŮ, předkloněný do pravého úhlu a v hlavě mám paniku. Tělo se vzbouřilo. Probíhá kolem mě závodník, kterého jsem předběhnul na začátku seběhu a povzbudivě houkne: „pojď, MUSÍŠ!“. Jo, to říkal i Scott Jurek „někdy prostě musíš“ – vlastně jeho táta. Jenže mně se na té knížce nejvíce líbilo, že Scott dokázal, že nemusí. Pomalu se rozhýbávám směrem k cíli, předbíhá mě další člověk, je mi trapně, připadám si jako šnek sunoucí se do cíle mezi gepardy. Jsem snadná kořist namísto toho, abych lovil. Slabý kus. Třista metrů do cíle, poklepání na rameno, Lenka mě míjí a výborně se tím baví, běží rychle a využívá faktu, že běží z kopce. Strašlivě ji závidím.

Podběhnu silnici a na posledních 200 metrech mě předběhnou ještě dva další běžci. Bránice snad přestala fungovat úplně, ve tváři mám výraz jako Zátopek a snažím se o finiš. Mám pocit, že jsem ani nedýchal. Jsem tam. Klesám na všechny čtyři a chce se mi plakat. Asi jsem vypadal hodně zoufale, protože jeden ze soupeřů, co mě předběhnul, mi donesl meloun a pronesl pár milých slov. Už ani nevím jakých. Čas 2:19:09 je o 10 minut a 51 vteřin lepší než jsem si nastavil jako limit a o 4 minuty a 9 vteřin pomalejší než jsem si vysnil. Pomalu vstávám a hledám Mirku. Když ji najdu, vypínám všechny funkce a zcela zapomenu, že jsem si mohl dát sušenku. Už jsem to psal – trati jsem nechal všechno.

Epilog – krásná trať je jako krásná žena. I když vám sebere všechno a pak vás odkopne, tak pro ty vzpomínky, pro zážitek co jste spolu prožili, jí to rádi odpustíte. Doufám, že se mi tahle holka připlete příští rok do cesty zase, protože už teď začínám šetřit, abych na ni měl.