O svatbě Papolíka s Miruš

Pokládám telefon. Táta nepřijede k rodičům nevěsty. Vlastně tím ani nejsem překvapený, od začátku se mu církevní sňatek nelíbil a slova jako „požehnání rodičů“ prostě zní příliš zbožně. Dost možná jsem zde zklamal já, protože jsem mu nebyl schopný vysvětlit, o co jde. Alespoň že přijel. Protože do poslední chvíle mi to ani neslíbil, ani neodřekl, jen oznámil, že pokud přijede, pojede brzy domů, kvůli psům. Raději to nerozporuji a jsem rád, že nevylučuje, že přijede. Tak už jen aby se brácha, kterého nějak manželka donutila přijet, alespoň trochu bavil a netvářil se kysele. Jsou za mnou tři měsíce přemlouvání vlastního bráchy s tátou, aby mi přijeli na svatbu, sebralo mi to mnoho sil a téměř všechnu chuť do svatebních příprav..

Ze svého svatebního dne si toho moc nepamatuji – ráno jsem nemohl dospat, snídal jsem jen lehce, protože vím, jak umí nervozita cvičit s mým žaludkem. Vyzvednout květiny a myrty, dojet k nevěstě, kde je sraz s rodiči a svědkem. Je patnáct minut od okamžiku, kdy jsme se měli sejít a nikdo nikde. Volá svědek, kde že to vlastně mají být. Odpovídám, že u rodičů nevěsty a on nadšeně šveholí, že tam budou za 5 minut. Skutečně jsou. Alespoň jsem měl 20 minut na opakování si slibu. Sám jsem byl překvapený tím, že mi nevadí zpoždění, které jsme nabrali hned na začátku.

Svědek s mou maminkou zastavují, přicházíme k Mirce domů, kde předávám kytičku a žádám Mirky rodiče o ruku její dcery. Odpověď je doprovozena vybídnutím, ať si tedy pro ni jdu. Vstupuji do pokoje a v duchu si stále opakuji „je jedno jak bude vypadat, pochval ji, řekni, že jí to moc sluší, jinak bude po nadšené svatební náladě“ jenže když ji spatřím, zapomenu všechno, co si říkám a jen tupě zírám – je NÁDHERNÁ! Záplava pocitů mě naplňuje, držím Mirku za ruce a oběma se nám valí po tvářích slzy jako hrachy. Vycházíme z pokoje a já zjišťuji, jestli táta dorazí. Nedorazí.

Požehnání rodičů tedy jen s rodiči nevěsty a mou maminkou. A bylo to nádherné! Získal jsem další rodiče a má maminka nám žehnala slovy staroirského požehnání. Následovala společná modlitba a mohli jsme vyrazit.

Pán ať je před vámi, aby vám ukazoval správnou cestu. Pán ať je při vás, aby vás mohl brát do své náruče a chránit vás. Pán ať je za vámi, aby vás bránil před záludností zlých lidí. Pán ať je pod vámi, aby vás zachycoval, když padáte a aby vás vysvobozoval z pasti. Pán ať je ve vás, aby vás utěšoval, když je vám smutno. Pán ať je kolem vás, aby vás obhajoval, když na vás útočí. Pán ať je nad vámi, aby vám žehnal. Amen.

Zdravíme lidi, kteří na nás čekali na faře – přeci jen, podzimní svatba s nestálým počasím nepřeje čekání před kostelem. Zakousnout chlebíček, přeci jen snídaně byla už docela dávno, vypít panáčka meruňkovice (nebo tři) a jde se do kostela. Před kostelem nás vítá kněz a s maminkou už kráčíme mezi kostelními lavicemi. Vím, že byly zdobené, nechávali jsme je zdobit, ale nevidím nic. Jen slyším hudbu, vím, že mě vede maminka a před sebou vidím oltář. Když se otočím, tak vidím, jak se plní kostel, ale to není důležité – očima odstrkávám lidi, abych viděl na vchod, aby vyčistili cestu k oltáři. Stojím a jsem klidný. Vidím nevěstu s tatínkem, jak stojí ve světle vstupního portálu, jako v nějakém americkém filmu, trvá to věčnost, kapela hraje a Mirky tatínek nikam nespěchá. Předává mi ji se slovy „je Tvoje“ a mám pocit, že jsem zahlédnul lesk v oku. Pocit štěstí mě zaplavuje, když Mirce podávám ruku a mše začíná.

Čtení jsme si vybrali sami – když máte svatbu 7 let a 7 dní po seznámení, nemůžete některé biblické texty přehlédnout. První čtení je z Gn 29:16-31, Druhé čtení pak Ef 5:21-33. Třetí je klasické o soli a světlu světa. Kázání pak kněz vede srozumitelně pro všechny zúčastněné – polovina mé rodiny je v kostele prakticky poprvé – a vypráví příběh jednoho šťastného manželství, nabádá nás k vzájemnému respektu a lásce, abychom přijímali děti a vůbec vše, co nám Bůh dává.

Vstávám, stavím se k Mirce čelem a držím ji za ruce – slibuji ji lásku, úctu a věrnost, dívám se jí do očí, nic nepředstírám, jsem tam jen pro ni, pro naši lásku, protože ji miluji a chci ji za manželku, matku svých dětí a jako člověka, který mě bude provázet až do smrti. Mirka se během svého slibu zadrhává, bojuje s emocemi, kněz napovídá, jakkoliv si jsem jistý, že Mirka slib zná, že pomoci nepotřebuje. Dokončuje jej a v kostele prý s emocemi bojovala polovina lidí. Prý, já nevím, byl jsem jen s Mirkou a Bohem. Nasazování prstýnku se ukázalo jako problém, moc mi to nešlo, ale nějak jsem to ubojoval, Mirka to zvládla obratem – asi jsem trochu zhubnul prsty, protože prstýnek co mi byl, padá. První vrchol mše za námi, druhý, snad i významnější, před námi.

Moc jsem si přál mít možnost přijímat eucharistii s Mirkou. Konfesní rozdělení nás bolí právě z tohoto důvodu – nemožnost přistupovat společně k eucharistii. Nalezl jsem možnost, že o svatební den je možné mít výjimku, je-li komunikant „řádně přípraven a má víru v přítomnost Ježíše Krista v eucharistii“. Kněz žádal a podařilo se mu získat svolení k řádné přípravě (poprvé u zpovědi s rozhřešením – wow! už to byla síla!) a svolení k přijímání. Na knězi je vidět, jak jej těší, že dnešní den je pro nás OBA splněním dvou snů, odstraněním dvou překážek naráz, dnem dvou svátostí. Přijímáme v kleče, dlouho se pak modlíme.. Ten pocit je nepopsatelný, jen vzpomínka mě naplňuje pokojem a zároveň radostným vzrušením.

Mše končí a pro mě za mě může skončit i celý den. To hlavní se událo, na zbytku mi nezáleží ani málo. Focení před kostelem jsme nijak neprotahovali – 10 fotek, všechny předem vymyšlené, pak hurá fotit se jen s Mirkou a svědky. Fotograf po hodině focení oznamuje, že končíme, protože on už má zmrzlé prsty. Fajn, proč ne, jedeme na hostinu, kde na nás již všichni svatební hosté čekají. Prostřihneme se srdcem, smeteme talíř, usedneme ke stolu a po přípitku a modlitbě se pouštíme do netradičního svatebního menu složeného ze zvěřiny.

Pak už čas letí jako vítr – jídlo, další gratulace, nějaké dary, krájení dortu, tanec novomanželů, tanec s rodiči – mimochodem – živá kapela byla skvělá! Memento Sušice prostě váleli a patří jim veliký dík, protože na zábavě měli lví podíl, a pak se už jen tančilo, zpívalo, hledala nevěsta, losovaly aktivity pro novomanžele, s Mirkou jsme tančili od úkolu k úkolu, které nám připravili kamarádi a svědci, když se přiblížila půlnoc, ani jsem nevěděl jak, a my se dohodli, že den zakončíme v soukromí pronajatého hotelového pokoje.

WUUF! S odstupem mohu říct, že krásné vzpomínky přehlušují negativní jevy (třeba že můj táta odjel, aniž by si zatančil s nevěstou) a člověk si stále vybavuje více a více detailů – hrající si děti, smějící se příbuzné a kamarády, šťastné pohledy manželky, upřímná přání a celkovou atmosféru. Také musím říci, že organizace svatby se ukázala být prubířským kamenem vztahu – byl to asi ten nejnáročnější úkol, který jsme do té doby museli společně řešit. Teď jsou před námi další úkoly, nové poznatky a poznávání se a já se na to těším, jakkoliv nečekám procházku růžovou zahradou. Ale kdo by čekal, byl by blázen naivní. Mám manželku, mám lásku, mám Boha a mám modlitbu. Vlastně! Máme manželství, máme lásku, máme Boha a máme modlitbu. Už jsme na věci tři.