Z deníku novomanžela - o penězích

Tak jsem se oženil. Přestál jsem všechny moudré poučky, bodrá napomínání a větu „vem flašku tvrdého a já Ti to rozmluvím“. Udělili jsme si svátost manželství a spokojeně vykročili na cestu manželství.

Řešili jsme finance. V rámci předmanželské přípravy jsme se snadno shodli, že finance budou na jedné hromadě, která se roztřídí na hromádky a z těch hromádek se pak bude postupně čerpat. Protože Mirka studuje, její příjem je nula, je to tedy na mém příjmu. Spočteno před svatbou to není problém. Svatba tedy nebyla v tomto ohledu spoléhání na Boha, jak On dá, ale ryzí kalkulace a vědomí, že to vychází smysluplně. Mirce jsem nikdy své výdaje netajil, Mirka se jimi nikdy moc nezabývala, ideální situace, navíc příjem byl skutečně dostatečný, takže co jsem neprojedl, neprosportoval nebo neprorozdával v darech jsem šetřil a pořád bylo dost. Ideální situace.

Ideální situace? Teorie a praxe se ukazují být zcela odlišné. Došel jsem za svou manželkou s výpisem trvalých plateb, aby je formálně odsouhlasila, protože jí ten seznam nebyl neznámý. Mirka se podívala a k mému překvapení šla položku po položce.

• Nájem – odsouhlaseno.
• Poplatky za rozhlasové vysílání – odsouhlaseno.
• Poplatky za televizní vysílání – moment! „Vždyť nemáš televizi, proč to platíš?“ No, důvody jsou tři, přiznal jsem dva – nevadí mi přispívat na Českou Televizi, její tvorba se mi líbí, beru to jako formu charity. Druhým důvodem je fakt, že jsem se nechtěl odhlašovat, protože bych se určitě zapomněl přihlásit, když bych si televizi koupil. Třetí – že 135 korun měsíčně mi nestálo ani za sepsání dopisu a už vůbec ne za jakékoliv další papírování.
• Mobil – „Mobil? Vždyť máš služební.“ Ano, mám služební, ale držím si staré číslo, mám jej rád, je to nostalgie. „A uvědomuješ si, že jsou to 4.000 za rok?“ Popravdě, neuvědomuji. Pro mě je to 321 korun za měsíc, které mohu postrádat. Pochopil jsem, že pokud své číslo nepřevedu na nějaký superlevný tarif „neplatím vůbec“, mohu se s ním rozloučit. Na výdaje připisuji Mirky výdaje za mobil.
• Tramvajenka – schváleno, mám za domácí úkol zvážit, jestli nekoupit čtvrtletní kupón, vyjde levněji. Kolik tak můžu ušetřit? 120 korun? To jsou 4 piva a ještě k tomu ne Plzničky? Připisuji na seznam platbu za tramvajenku Mirky.
• Penzijní připojištění – schváleno, 200 korun je prý dost, pokud nám přibydou peníze, lze probrat navýšení.
• Salár do církve – zde následovaly lehčí mrákoty a dotaz „Tolik!?“ Vždyť my katolíci dáváme do kasičky tak padesát korun každou neděli, když se máme lépe tak občas i stovku a když chybí, tak dvacetikoruna to jistí. Jenže já jsem protestant a salár – příspěvek na plat faráře - je potřeba udržovat ve výši, aby měl sbor z čeho čerpat a žít. Budeme to probírat, prý. No, nevím, docela si na tom trvám a asi to bude delší rozprava. Závěrem spatřila má poslední položku:
• Badminton – „Ty platíš 1000 korun za badminton měsíčně?“ – manželka už ani neměla sílu zvyšovat údivem hlas. Čemu se vlastně diví, ptám se sám sebe, vždyť ví, že chodím každé ráno trénovat s trenérem badminton a to něco stojí. Tohle není zase tak moc, vztaženo ke kvalitě a renomé trenéra a cenám konkurence. Prý věděla, že chodím a že to něco stojí, ale nikdy jsem neříkal kolik. Pochopil jsem, že buď tento náklad časem převedu do kolonky „Pavlovo peníze“ nebo budu více běhat a méně hrát badminton. Mirka je dost rozumná, aby mi tu položku neškrtala rovnou, prostě počká, a když přestaneme vycházet, bude tahle položka první na ráně. To jí nevyčítám, jen to předvídám.

Po této revizi, která zabrala více času (mnohem více času) než jsem předpokládal jsme zbylé peníze rozdělili na tři stejně veliké hromádky – jednu chceme šetřit, jedna je Pavlova a poslední Mirky. Moudré rozhodnutí, kvituji si, dokud nevidím jaká částka je mi přisouzena. Není to málo, objektivně měřeno, ale je to částka, kterou jsem uměl spolehlivě rozfofrovat za 10 dní.. Hmm.. takže co z ní vlastně budu muset všechno zaplatit? Namátkou – 2/5 mi sebere velký sobotní nákup, pak bych si rád alespoň občas koupil něco k obědu v práci (najíst se v Praze za stravenku je umění), auto také nejezdí na dobré slovo, takže 1/5 dát bokem na benzín (Mirka jistě také přispěje, tak nemusím odkládat více) abychom alespoň občas mohli někam a tak ať se dívám, jak se dívám, budu muset přehodnotit zbylé aktivity.

Zbylé aktivity, tam řadím jednoznačně sport. Rychlá rekapitulace

• Pondělí: 100 korun plavání pondělí ráno, 50 korun za šatnu na běhání v pondělí večer, 50 korun za nápoje v tanečních
• Úterý: Ranní badminton je už zaplacený, naštěstí, večer florbal, pokud půjdu, 50 korun
• Středa: Plavání ráno 200 korun, pokud bych šel večer na badminton, dalších 100 korun
• Čtvrtek: Obvykle běhání, pokud něco stihnu, večer fotbálek, když jdu, 50 korun
• Pátek: Plavání ráno 100 korun
• Sobota, Neděle – turnaj v badmintonu, závod v běhání nebo nic. Tento víkend 150 korun startovné.

Podtrženo, sečteno – 700 korun za týden na sport, násobeno čtyřmi týdny je 2.800 korun.

Takže mám částku 2.800 korun za sport – téměř 3/5 mého měsíčního rozpočtu, ze kterého mi další 3/5 sebraly již jiné, nezbytné, výdaje. No a to v tom není to jídlo v práci, dárky pro Mirku a narozeniny lidí v okolí a rodině, nějaké to pivo, spoření si do vlastní kapsy na „horší časy“ či „nutné výdaje“, … Ufff! Kdybych dlouho nepsal, tak jsem se uplakal pod peřinou k smrti, nebo ještě stále rozjímám, čeho se chci ve svém životě vzdát, popřípadě jsem vzal druhou práci (to je vlastně pitomost – mít dvě práce, tak nestíhám ten sport, že?).

Jak říkal jeden známý – „skončil Ti život staromládenecký, začal Ti život manželský“. A já dodávám – „nelituji, jsem šťastný, že ji mám. Jen se musím naučit žít ještě více pro nás a méně pro sebe".