Co Bůh spojil, běh nerozděluj

Jsem věřící běžec. Nebo běhající věřící. Takže vidím, jak blízko k sobě tyhle dvě mají. Být věřící není nedělní zábava. Být běžec není o propoceném tričku a sešmajdaných botách. Oboje je životní styl, který se žije 24 hodin denně. Nejde si říct „dnes mě ta víra nebaví, dnes v Pána Boha nevěřím, desatero mě nezajímá“. Jako běžec – ať odpočívající, zraněný nebo právě běžící se na běh těším, a když ho chvíli nemám, tak alespoň tiše a v dobrém závidím běhajícím a snažím se je podpořit. Ani jedno není jen koníček, oboje je životní styl.

Je těžké být běžec vedle neběžce. Neběžec mi může tolerovat můj koníček, ale jen těžko pochopí tu radost z běhu, když člověk běží krajinou a užívá si bytí. Stejně tak dotaz „jak bylo v kostele“ může být sebeupřímnější, ale copak lze vylíčit všechny ty pocity, které v člověku vzbuzuje svátost? Oboje se musí zažít. A pokud se nezažije, hrozí, že mezi dvěma lidmi vznikne nejprve malá trhlina, která se časem stane velikou propastí. „Vždyť když jsme se poznali, tak jsi neběhal a bylo všechno v pořádku. Teď jsi věčně buď v práci, na tréninku, závodě nebo s lidmi z běhání.“ „Nikdy bych nevěřila, že jdeš raději pomáhat do kostela, než abys byl se mnou doma.“ Takové věty člověk může slyšet doma v mnoha podobách, prakticky v jakémkoliv „smíšeném manželství“ popřípadě „smíšeném partnerském svazku“. Lidé se odcizují a prý za to může pitomé běhání nebo kostel, kde vymývají mozek.

Církev má dokonce dva instituty pro případ uvěření – „pavlovské a petrovské privilegium“. V řeči běžců by to bylo asi takto: „Pokud jeden z dvojice začne běhat a druhý to nepřekousne a dělá dusno (v církevním jazyce „odmítá žít pokojně a bez urážky Stvořitele“), může běžec v takovém svazku nesetrvat. Petrovské pak „pokud se vztah rozpadnul a neměl na tom vinu běžec, může si najít někoho jiného, pokud mu to superprezident schválí“.

Vidím kolem sebe čím dál tím více běžců, jejichž vztah s neběžcem se rozpadnul. U mnohých, prý, kvůli běhání. Taková věc mě bolí a dotýká se mě. Nepochybuji, že člověk když potká běžce v nějaké partě, tak najednou nalézá pochopení. Dá se s nimi hovořit o běhu a určitě i oni si během z něčeho „čistí hlavu“. Snad i proto mají veliké pochopení. Krom toho – ruku na srdce, jsou běžkyně a běžci obvykle zpevněnější postavy, abych to nějak kulantně řekl, takže je radost se na ně dívat. Pohoda s běžci, nepohoda doma – to vše může snadno vést k myšlence, že s běžci je lépe než na světě.

Problém je v tom, že ani klečení v kostele, ani běhání naše problémy doma nevyřeší. Ani útěk k Bohu ani výběh s fajn lidmi. Problémy je potřeba řešit – s nadhledem, rozvahou, případně pomocí prostředníka, který by zbytečně vášnivou debatu mohl usměrnit. Běh či víra jsou sice společným základem, společným životním stylem, ale nejsou zárukou šťastného vztahu.

A proč to vlastně píšu? Mám rád Boha, mám rád běhání, ale především – miluji lidi kolem sebe. Rozumím, že doma musí čelit těžkým situacím a přesto prosím – mluvme spolu v párech více, mějme se vzájemně v úctě a nesvádějme svoje problémy na druhé (kdo může říct, že za rozpad vztahu on nemůže ani dost málo?) nebo na věci – například běh. Vždyť jsme dospělí a naše rozchody, rozvody a nové lásky s námi nese těžce i naše okolí, kam spadají děti, rodiče, přátele, ale i širší okruh známých, kterým nejsme ukradení.

Prostě jsem chtěl jen poprosit – co Bůh spojil, běh nerozděluj.