Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Z deníku novomanžela - když se láska doma nepotká

29. 5. 2014 16:01
Rubrika: Žvatlání

Ve čtvrtek jsem musel služebně mimo domov – partnerské setkání mimo Prahu, večer společenský program a po noclehu, jak si to kdo zařídí – kdo v práci nahlásí dvoudenní akci má den volna, ti poctiví nebo mající co na práci ráno po probuzení jedou do práce. Přednášky jsou spíše zklamáním – ne že by nebyly poučné, to byly, ale byly spíše výčtem parametrů než příběhům o užitečnosti a ruku na srdce – jako obchodník vím, že příběhy prodávají. Večer společenská část – tu s bazénem, saunou a vířivkou zvládám bez škobrtnutí, tu pozdější s rautem a hromadou alkoholu už tak elegantně nezvládnu.

 

Celý večer odmítám panáky, degustaci kvalitních destilátů, vína i obyčejné pivo. „Děkuji, nechci“ proti „musíš“ a „to by si mě urazil“ popřípadě „to bys mě naštval“. Pořád se omlouvám, že ještě nevím, jestli nepojedu domů, domů za manželkou, abych mohl spát vedle ní – i za cenu pouze pár hodin spánku. Jak říkal Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné lahve – „já jsem vítací typ“. Opravdu jsem. Miluji ten okamžik, kdy vkročím do bytu a Mirka mě přijde přivítat. Jsem doma. Můj dům – můj hrad a Mirka jako bohyně Hera stráží rodinný krb, aby nevyhasnul.

 

Je po půlnoci, mám toho za celý den opravdu dost, jdu si na pokoj zabalit věci, abych mohl domů. Sednu si na postel, povídám se spolubydlícími, a když otevřu oči, je tma, spolubydlící spokojeně oddechují já sedím na stejném místě jako jsem seděl, jen jsem přepadnul na záda na postel a zřejmě usnul v půlce věty. Teď je půl třetí ráno, jsem sice oblečený, ale rozespalý. Domů v tomhle stavu nemůžu, to je o bouračku. Usínám a druhý den po snídani, stejně jako ostatní, odjíždím.

 

Pátek je hektický – návrat do práce, schůzka, oběd, snaha jít k doktorovi, porada, něco málo vyřízených emailů a úprk na Noc kostelů, kterou u nás v kapli moderuji. 6 kilometrů jedu přes hodinu, proto mám zpoždění a tím i celý program. Klel bych jako pohan, nebýt křesťanem. Při moderování ze sebe mačkám poslední zbytky nadšení a energie, abych ji předal lidem. Nezůstává ve mně nic, jen touha přijet domů a být přivítán.

 

Je půl dvanácté v noci, dost pozdě, řekl bych, přijíždím domů a odemykám – v bytě je zhasnuto, jen u postele svítí lampička. Myslím, že Mirka spí. Kuchyň se jen leskne, podlaha v pokoji má parametry čistoty jako chirurgický sál, ze skříněk s prachem zmizely i krámy. Mirka určitě spí, jinak by mě přišla přivítat. Přijdu do pokoje, Mirka leží v posteli a něco si datluje do mobilu. Sotva zvedne oči. Dám ji pusu a otráveně jdu do koupelny vysprchovat se. Ani nemusím rozsvěcet, záchod, umyvadlo, zrcadlo čistotou přímo září, prádlo z koše zmizelo, ale to je mi dost šumák, protože mě Mirka nepřišla přivítat. Copak neví, jak moc jsem unavený? Copak neví, jak moc je to pro mě důležité? Proč je tak sobecká a nevěnuje mi 30 vteřin svého pitomého dne? Dělá si ze mě šprťouchlata? Sprcha, zabručení dobré noci a tolik potřebný spánek.

 

Slunce zapadlo už dávno, takže to že se hněvám teď se určitě nepočítá, milý apoštole!

 

Druhý den je ve znamení nesmělých pokusů o vzájemné odpuštění.. Vstanu a dělám Mirce snídani. Poděkuje, ale to není to, na co čekám. Upadám zpět do lehce nabroušeného módu. Cestou, u čerpací stanice dělám druhý pokus – kupuji Mirce kávu s mlsem. Reakce? „Já jsem to ale nechtěla“. Well. Tak zase nic. Přijíždíme k rodičům na oběd, Mirka se snaží být vstřícná a nabízí mi, že se zpátky dopraví sama, že se na ni nemusím vázat, pokud potřebuji auto a chci mít vlastní program. „Hmm, stejně jsme tak byli domluveni, ne?“ odpovím a blbá nálada se nese celým dnem až do noci.

 

Tak teď už ano, milý Pavle, teď už skutečně slunce zapadlo nad mým hněvem, je to blbě, ale co já s tím?

 

V neděli se mi chce utéct z kostela. Rozhodně mezi námi nepanuje „pokoj“ takže přání pokoje je velice obtížné. Nechci se přetvařovat, sbírám v sobě rezervy. Doma pak slyším „Pavlí, necítím že se domů vracíš rád, necítím se být milovaná.“ Tak a je to tady – opět pocity. Jak já tyhle rozhovory, zakončené „ale já to tak prostě cítím“ nemám rád. Nicméně přáli jsme si pokoj (měl jsem utéct!) a tak se snažím komunikovat.

 

Vyslechnu manželku, nechávám ji mluvit – že dva dny doma uklízela (dyť vím, mám oči), abych se vrátil do čistého bytu, aby se nám tam dobře bydlelo. Těšila se na mě (no, alespoň že to) a když jsem konečně přijel, tak jsem se tvářil po vstupu do pokoje jako kakabus (proč asi! Protože neumíš přijít ke dveřím!) a ani si nevšimnul (ale všim, nejsem blbej), že je byt uklizený, ne tak abych to OCENIL. Večer chtěla věnovat manželským radostem, vyslechnout mě jak jsem se měl a já jsem jen usnul. Proto se necítí být milovaná, nemá pocit, že bych se domů vracel rád.

 

Když jsem četl o pěti jazycích lásky od Garry Chapmana a jak se mohou lidé tragicky míjet ve vyjadřování své lásky, nevěřil jsem, že se to stane i nám – oba jsme tu knihu přeci četli a často diskutovali. Teď jsem musel přiznat, že Mirka má pravdu – skutečně jsem ji lásku neprokázal. Ne tak, jak očekávala. Řekl jsem jí, jak jsem věci vnímal já. Je to za námi, nebe je bez mráčku, ale jistě přijdou další mraky.

 

I tak mě fascinuje, jak moc jsme se minuli – Mirka mi svou lásku nabízela na podnose – skutky služby (úklid), fyzický kontakt (milování), pozornost (rozhovor, vyslechnutí). A já? Já stál ve své únavě jen o jediný, vlastně dvojitý dar lásky – pozornost a fyzický kontakt (obejmout po vstupu do dveří). Protože se mi jej nedostalo, tak jsem se zalezl do své ulity uraženosti a přestal komunikovat, neměl zájem vyjadřovat svou lásku.

 

Je lehké se vzájemně zranit, je těžké odpouštět, ale nejtěžší je mezikrok – hovořit o svém zranění bez výčitek a obviňování, abychom si mohli odpouštět. Držte nám, prosím, palce, abychom to i nadále zvládali.

 

Sdílet

Komentáře

Lucie007 Řekla bych, že jste na dobré cestě:-) Pro mě byl velký problém na začátku manželství právě toto, že takové situace budou hodně často a stále, že to neskončí. :-)) Neustále se budeme něčemu novému o sobě učit, poznávat...... Učit se být citlivý a pozorný, vnímavý na toho druhého. Jak bylo uvedeno výše, je potřeba se v tom moc nepitvat, ale zároveň nezametat pod stůl.Tomu se také člověk učí. Přeji hodně vytrvalosti na cestě:-).

Lucie007 Velmi oceňuji, že jde muž se svou kůži na trh:-) Není to moc obvyklé, ne každý to umí. Často je to mezi muži chápáno jako prohra, ale v manželství je to velká výhra a myslím, že tady taky:-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio