Z deníku novomanžela - O pokušení a milování

Stát se počestným občanem jednoho města, žít se stále stejnými lidmi ve stále stejném prostředí, to srdce dobrodruha toužícího po objevování a dobrodružství prostě nenadchne. Ale i dobrodruzi vstupují do manželství. Není to tak, že by srdce dobrodruha přestalo toužit po dálkách a dobrodružství, dokonce jsou i manželství, kde jsou výlety za poznáváním nových měst nejenom tolerovány, ale považovány za jakýsi předpoklad zachování věrnosti městu, ve kterém se člověk – dobrodruh usadil. Že zachovávat věrnost skrze nevěru nedává smysl, to se jen těžko vysvětluje.

Na dobrodruha číhá mnoho nebezpečí – lákavé katalogy cestovních kanceláři, vyprávění ostatních a touha těla. Obvykle se přihodí, že když dobrodruh řekne „ne“ jednomu dobrodružství a odebere se domů, kde čeká klid, lásku a zázemí, tak doma nalezne pravý opak – neklid, starost, problém. A o to větší je pokušení utéct do dálek za jiným dobrodružstvím, kde nebude muset řešit ty běžné starosti, ale jen ty starosti příjemné a vzrušující. Při té představě zabijí tichý hlas, který mu říká pravdu – a to že i nové starosti mu zevšední do starostí starých.

Když jsem poznával své město – New Orleans, vonělo po jasmínu. Pokaždé, když jsem se k němu vracel, mě ta vůně omračovala, získávala mé srdce a přiváděla do vytržení smyslů. To město jsem si zamiloval a chtěl jsem poznat všechna jeho zákoutí - místa milosrdenství jako nemocnice, kostely, charity, ale také místa temná, kam se po setmění odváží pouze nejodvážnější nebo hloupí lidé, protože ta zákoutí patří zlobě, sváru a hříchu.

Pak jsem si to město vzal za své – přistěhoval jsem se. Každé ráno mohu otevřít okno a cítit vůni jasmínu, ale postupem času ji začínám být prosycen a ona slábne. Jsem si jistý, že ta vůně někde musí být, ale ztrácím ji. Také město již znám a mám pocit, že mě v něm nemůže nic překvapit. Jsem v pokušení přestat se rozhlížet kolem sebe, dívat se pod nohy, ale ze svého okolí vím, že netečnost je nejsnazší způsob, jak o město přijít. Ne snad že by zchátralo, ale že bych z něj mohl odejít a nenajít cestu zpět. Já bych jej nepoznal a ono mě také ne, protože jsem již dlouho nezdvihnul svou tvář a nerozhlédnul jsem, jak se město proměňuje a co vše mi nabízí.

Nadpis je o milování – i to člověk objevuje ve svém městě. Je to jako hra na hudební nástroj – zprvu se člověk učí jak mít správný nátisk, aby trumpeta vydala tón, časem se naučí zvládat stupnici a objeví, že kolem něj je spousta not a skladeb, podle který může hrát. Může se stát, že si oblíbí jednu, dvě skladby, ale protože se vždy hraje duet, tak je možné, že se takové skladby časem omrzí alespoň jednomu hudebníkovi a přestává to ladit.

Nejvíce se mi proto osvědčil jazz – drží se jakési základní linky, která je dobře známá a je prostupována hravostí, představivostí, improvizací a to vše na základě nálady hráčů, prostředí kde hrají, pocitů které mají a vůbec – mohou se nechávat unášet hudbou do míst, kam by je partitura nikdy nepustila. Vyhnou se tak strohosti a šedi. Jistě – i u jazzu se může stát, že se hudebník začne opakovat, ale já věřím, že si stačí to svoje město, New Orleans, město jazzu, projít, porozhlédnout se, nabrat chuť a inspiraci, připomenout si, proč právě tohle město miluje - tak bude večerní koncert vždy neopakovatelným zážitkem ovlivněným novými objevy.

Manželský život není pestrý. Manželský život si musíme pestrým udělat my sami.