Z deníku novomanžela - Líná manželka

Už jsem o tomhle problému, myslím, jednou psal, takže tohle bude opakování. Mirka má už po škole, má prázdniny, než někdy v září nebo říjnu nastoupí do práce. Dovolenou ji přeji – ostatně ze své zkušenosti vím, že je to poslední dovolená na velice dlouhou dobu. Těch ušmudlaných 14 dní, kdy si sebou stejně nosím práci v hlavě, se dá jen těžko nazvat kvalitním odpočinkem.

Vůbec nevím proč se mi v hlavě vyrojila taková rovnice – manželka doma = žádné povinnosti doma. Já přeci chodím do práce, tam si odpracuji svoje, a když přijdu domů, tak očekávám, že bude navařeno, poklizeno, zorganizováno, připraveno. Vůbec není důvod, abych doma cokoliv dělal, když je Mirka celý den doma. Dát prádlo do pračky přeci nestojí žádný čas, uklidit tohle, poklidit tamto také ne. Prostě to nechápu.

Nechápu, proč nechápu. Když jdu ráno kolem koše plného špinavého prádla, je jednodušší zabručet si „je líná, dát vyprat prádlo zabere asi tak 3 minuty“ než dát to prádlo skutečně vyprat. Je jednodušší říct si „nechápu, proč v tom pokoji nezametla, vždyť jsou to 4 metry podlahy“ než vzít koště a reálně tu práci udělat. Kde se to sobectví ve mně bere?

S Mirkou si práce vesměs dělíme napůl, oba vidíme co je potřeba udělat a pokud to já nevidím, Mirka mě o to požádá. Najednou jako bych na takový přístup rezignoval, jako bych zlenivěl.

ZLENIVĚL!? Takže jako že není líná manželka, ale jsem líný já a svůj problém házím na ni? Inu, asi ano. Mirka si dál plní „své povinnosti“ a já jsem jaksi předpokládal, že převezme i ty mé. Chyba lávky, nic takového jsme si nedomluvili, a pokud něco převezme, měl bych být vděčný a vděk projevit. Ne jen nevděk, že „to za mě neudělala“.

No, to jsem to dopracoval – chtěl jsem si postěžovat, jak línou mám ženu a ono se ukáže, že ona líná není, jen já jsem zparchantěl. Tak to si tedy pěkně děkuji..