Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Manžel u porodu

18. 10. 2015 18:17
Rubrika: Deníček

V tomto ohledu jsme byli dohodnutí hned. Chtěl jsem tam pro ni být, Mirka si mě tam přála. Především pro jistotu jsme absolvovali i předporodní kurzy.

 

Malá vsuvka o předporodních kurzech – 26letá prvorodička tam byla zjevně nejmladší. Člověk tam slyší některé věci, takže jej později sice překvapí, ale může si říct „vždyť jsem o nich slyšel“. Krom toho tam potká mnoho typů matek – lakotných (poplatek za manžela u porodu je nemorální), akčních (od kdy může dítě cvičit s trenérkou?), bohatých (to když tatínek může být dědeček a maminka dcerou), sečtělých (především z diskuzí pro maminky), nechápajících (o čem že to ty ostatní maminky mluví), opatrných (můžu přidýchavat rajský plyn u porodu?) a normálních.

 

Dorazil jsem na transfúzní stanici, bylo 8:30 ráno a po rutině dotazník-odběr-lékař jsem byl určen jako dárce destiček. To znamená hodinku sladkého nicnedělání. Po 30ti minutách nicnedělání (ten den jsem byl ve formě a ani jsem neusínal) mi zvoní mobil a volá Mirka:

 

„Pavlí, můžeš přijet?“

„No, nemůžu, ještě musím 30minut kapat. Navíc dnes obvolávají mou krevní skupinu a shání destičky kde se dá. Vydržíš?“

„Vydržím.“

 

To už ale sestřičky zbystřily (opravdu není zvykem, aby dárci telefonovali) a když se dozvěděly, že žena potřebuje do porodnice, ale že počká až doteču, tak se mě na nic neptaly, po dohodě s doktorkou odpojily a poslaly za ženou. Cestou domů jsem si koupil tatranku a vodu do porodnice. Doma pak Mirka byla zabalená a co pět minut udělala štronzo, které opatrně prodýchala. V 10:30 jsme byli v porodnici.

 

Za Mirkou se zavřely dveře vyšetřovny a já jsem osiřel na chodbě. Říkal jsem si, že to bude v pohodě – monitor 20 minut, vyšetření 10 minut, je to rutina, kterou znám z vyšetření ještě od paní doktorky. Uteklo 30 minut, 40 minut, 50 minut, v 55té minutě dorazila další dvojice, tatínek zazvonil, obul i s maminkou návleky a oba naburáceli dovnitř. To mi přišlo nefér, mně řekli, že tam tatínkové nesmí! Trvalo to asi 15 vteřin a tatínek byl vystrčen, poměrně důrazně, ven. Hned jsem měl duši na pravém místě, ale pořád mi bylo nepříjemné, že nevím co se děje.

 

Po hodině Mirka vyšla a šli jsme na sál.

 

Pokoj se sprchou a toaletou připomínal velikostí garsonku ve které jsme až donedávna bydleli. Bylo asi 12 hodin, já snědl oba jogurty s tím jedním rohlíkem (to byla slabá náplast na prázdný žaludek a tělo hladové po odběru), Mirka naopak klystýr. Práce tedy byla rozdělená spravedlivě – já měl hlad, Mirka trávila následující hodinu na toaletě a co 20 minut nakoukla porodní asistentka a ptala se, jak to jde. Ptala se Mirky, ne mě, abych byl přesný. Mirka pravidelně co 3-5 minut trpěla jako zvíře, já měl hlad a jediné co jsem mohl, bylo číst si knížku na mobilu.

 

Byla jedna hodina, Mirka vyměnila záchod za sprchu (teplá voda na bříško jí dělala dobře) a já zase jen seděl, měl hlad a četl si, porodní asistentka chodila co 20 minut a navíc se objevila Mirky spolužačka a nabídla jí, že ji odrodí, s čímž Mirka nadšeně souhlasila. Až na dvě obzvláště bolestivé kontrakce, kdy Mirka zvonila na porodní asistenku. Doběhnul jsem první v obou případech. V obou případech mi to bylo houby platné, protože o mně nikdo (tedy Mirka) nestál.

 

Ve tři hodiny paní doktorka prohlásila, že je Mirka otevřená na 5 centimetrů. Frustrován naprostou neschopností zapojit se do dění a jakkoliv ho ovlivnit jsem se zeptal, kolik že je cíl? Prý 10 centimetrů, ale že se Mirka moc hezky otevírá, tak centimetr za hodinu. V ten okamžik jsem málem začal štěkat. Ještě 5 hodin čtení knížky zatím co Mirka trpí jako zvíře a já s tím nic nemůžu udělat? To snad ne! Dokonce jsem zapomněl i na to, že mám hlad a žízeň.

 

Začalo se řešit, jestli epidural ano nebo ne. Mirka nevěděla, měla s ním špatnou zkušenost při operaci kolene, takže spíše ne. Dohodly se (asistentka, doktorka a Mirka, já pochopil co je to „být mimo kruh důvěry“ jak to bylo ve filmu Fotr je Lotr) že alespoň píchnou Mirce vodu. Píchly. Paní doktorka oznámila, že voda je trochu zakalená. Na můj dotaz co to znamená, jsem se dozvěděl, že děťátko je trochu ve stresu. Já taky a ne trochu, protože mě ta odpověď neposunula ani o kousek blíže poznání jestli porod probíhá dobře nebo jinak. Strejda Google mi jen prozradil, že si Péťa káknul do vody a že je potřeba být ostražitější. Tak jsem byl ostražitější.

 

Mirka byla donucena skákat na míči (vůbec se jí nechtělo, chtěla u toho porodu nebýt) a po 15ti minutách skákání (přečetl jsem sotva tři další stránky, mobil jsem měl už dávno na nabíječce) doktorka konstatovala, že už je Mirka otevřená na 8 centimetrů a že ještě chvilku a bude moct začít tlačit.

 

Ve filmech tohle neuvidíte, ale TOHLE je porod. Oni tomu říkají „první doba porodní“ a pro manžela je to nekončící stres, kdy nemůže nic. V 16:40 dovolily Mirce zatlačit. Tohle už z filmů znám, ženy obvykle křičí a pak dostanou do ruky tříměsíční dítě. Takže tohle byl začátek druhé doby porodní. Trvala 30 minut a Mirka ji vnímala prý jako už úlevnou fázi. V 17:10 se Péťa ohlásil světu svým hlasem – pokud někteří novorozenci mají tenký hlásek „jako když kočka mňouká“, tak o tom Péťa neslyšel. Měl hlas jako zvon. A tím začala třetí doba porodní, kterou ve filmu také neuvidíte.

 

Dlužno říct, že přestřihnout pupeční šňůru nebyl zážitek ani dost málo. Emoce nula. Vidět Mirku s Péťou na prsou, jak je šťastná, TO bylo něco. Poplakali jsme si všichni tři. Konečně jsem tam mohl být pro svou milovanou a s ní.

 

Porod tím ale neskončil, jak jsem už předeslal. Paní doktorka si vzala velkou řeznickou zástěru, dala pod Mirku igelit, aby Mirka měla kam odrodit placentu (je to asi jako prasečí játra), ještě zašít a za hodinku bylo hotovo. Celou tu dobu jsem měl důležitou funkci – držel jsem Péťu v zavinovačce tak, aby na něj Mirka viděla. Nejšťastnější Mirka na světě.

 

Přišli si pro Péťu, že ho v noci pohlídají, aby se maminka mohla vyspat, Mirku pomaličku dovedly do sprchy, dali jí večeři (já si zase vzpomněl, že mám hlad, slinil jsem a byl jsem rád, že jsem pro Mirku zase začal existovat a povídala si se mnou). V osm hodin jsem Mirce donesl věci na pokoj a vyrazil do nejbližšího McDonald´s, kde jsem snědl dvě menu a dal se tak alespoň trochu do kupy.

 

Péťa je na světě.

 PS: To nejdůležitější jsem zapomněl - jakkoliv jsem si u porodu připadal navíc a zbytečný, Mirka říká, že jí to hodně pomohlo a byla ráda, že jsem tam s ní byl, že jsem jí byl oporou. Tak snad jo.

Zobrazeno 3524×

Komentáře

Daliluh

Díky za poučení; jelikož nedisponuju takovými vymoženostmi jako ty, vezmu si k porodu knížku, kdyby náhodou Míša neměla chuť si povídat;-). Ať malý s pomocí Boží dobře prospívá.

EvaHavlátová

Pěkný článek:-), třeba by se hodil do skupiny "Mamut" např. jako kategorie "otcovství":-)

Zobrazit 18 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio