Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Zjištění tatínka

29. 10. 2015 15:07
Rubrika: Žvatlání

 

Péťa mě k životu nepotřebuje. Vůbec.

   Tohle zjištění mě přimělo, abych se začal zajímat, kdy se naše životy mohou protnout, abychom si k sobě našli cestu a vybudovali si vztah. Ostatně Péťu jsme chtěli oba, je to dítě dvou rodičů, takže:

  • Přebalování
  • Příprava příkrmů
  • Podávání příkrmů
  • Odříhávání
  • Koupání
  • Tišení
  • Hraní si
  • Procházky

  Noční přebalování je vždy ve znamení mé obavy, že špatně vyměřím dveře a jednou ho, až budu hodně rozespalý, prostě vezmu hlavou o futra. Nicméně maminka tak má pár minut k dobru před kojením a je za ně patřičně vděčná. Navíc pokud se člověk trénuje pravidelně, tak mu vlastní syn nesmrdí. Každé přebalování se mi stalo hrou, kdy pozoruji Péťu, co se mu zrovna honí hlavou, jestli tlačí, bude tlačit, bude se rozčilovat a nebo bude zrovna hrát kamennou tvář, aby mě mohl v nestřežené chvíli (to je těch 7 vteřin kdy nemá plínu, člověk mu utírá zadeček, maže zadeček a nandavá čistou plínu) prostě počůrat. Nebo sebe. Nebo cokoliv okolo. Že umí vyčůrat nad sebou laso mě prostě překvapilo.

  Příprava pokrmů je spíše pomoc mamince, ale dobrá příležitost, jak dítě uslyší tátův hlas, když mamince předává mlíčko. To dokrmení hladového Péti je zcela jiný druh výzvy. Mirka má grif. Já musím mít trpělivost. Velkou trpělivost. Vyplivávání lahvičky, mlíčka, cukání hlavou a odstrkávání lahvičky ručičkama. Moře trpělivosti.

  Odříhnutí je pak jen Péťa hozený jako pytel přes rameno, ze kterého musím intezivním (a něžným) poboucháváním po zádíčkách vyrazit jedno námořnické odříhnutí.

  Koupání je pak zdroj nekonenčně spokojeného Péti - je mu teplo, je mu dobře a koupe se rád. A já ho koupu rád, nekřečí, nebrečí, jen občas zkusí olizovat vodu, když mu myju tváře od mlíčka. Otřít, pomazat olejíčkem a přepravit hladového Péťu k prsu. 

  Tišení je super - mít ho v náručí a hledat cestičku, jak ho utišit mě baví, musím být kreativní (a často i mít tolerantní manželku, která přimhouří oko při některých pokusech). Právě tak ukazovat mu různé věci a předměty, nechat ho cvičit - zvedat hlavičku a především - když můžeme, tak si ho položit na prsa a spokojeně společně usnout.

  Procházka má dva zádrhele. První se jmenuje čepice. To je věc, která je rezolutně odmítána a běda každé, která by spadla do očí. Nechuť se vztahuje také na všechny kapuce, mikiny s kapucí a ručník přehozený přes hlavičku po koupání. Druhý zádrhel je, že tom může být pouze procházka. Těšil jsem se, jak budu s kočárkem běhat, ale doma jsem byl Mirkou přehlasován, prý dočasně.

  Takhle tedy válčím a snažím se vetřít do života svého syna, abych mohl říct - ano, Péťa mě nepotřebuje, ale jsou věci, které děláme spolu, jsme na sebe zvyklí a děláme je rádi. V nejbližší době bude seznam aktivit rozšířen o "čtyři hodiny s tátou" kdy maminka dostane povolení (spíše příkaz) se vzdálit z domu, aby se resocializovala.

  Máte-li další nápady, sem s nimi!

Sdílet

Komentáře

Krasnazena Když tě nepotřebuje Péťa, určitě tě moc a moc potřebuje maminka.

Krasnazena Neteř Julie, která nechtěla dudlík, tu "kojil" tatínek tak, že se mu jednoduše přisála na kůži.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio