Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Jak řešíme výchovu doma

23. 3. 2017 7:40
Rubrika: Žvatlání

Na ŽMM se strhal názorová bouře, jak se starat o děti. Well, zkusím napsat, jak to probíhalo (a probíhá) doma.

Už u malého prcíčka jsem se jako táta rozhodnul angažovat, aby mě znal a abych já znal jeho. Když nám doma první týden proplakal, tak jsme se střídali v nošení na rukách ve dne i v noci (měl jsem dovolenou, takže houby zle). Krmení umělou výživou, poté co jsem ztratil ostych a obavu, jsem začal praktikovat také, jakkoliv tuto činnost dělala Mirka bezesporu častěji (měřen čas, kdy jsme byli doma oba dva). Důvod byl prostý - nejprve Péťa dostal prso a až poté láhev. Za měsíc a půl jsme vyhráli boj s dětskou žloutenkou, zachránili kojení a Péťa se sám odstavil na pomezí 13 a 14 měsíce (stal se z něj všežravec).

I když jsem do práce chodit začal, tak protože vím, jak nerada Mirka vstává (spánek pro ni ještě stále je posvátná věc, kterou ji nikdo nemá brát), snažil jsem se vstát jako první a jít Péťu přebalit, aby měla Mirka minutku, dvě na probrání. Ostatně to byla ona, kdo byl vzhůru a kojil, zatímco já jsem už zase spokojeně spal. Prý jsem v té době připomínal zombii, ale nedokážu říct, moc jsem nevnímal. Stále ale platí, že po příchodu z práce se snažím o Péťu postarat, aby si Mirka oddechla.

Do výchovy jsme velice rychle zařadili rituály a rutinní postupy, do života Péti přišel řád - koupání kolem půl sedmé a neměnné postupy po něm. Že se několik týdnů mladé dítě rychle učí a velice dobře si pamatuje co se opakuje, jsme zjistili, když jsme začali odsávat soplíky. Tento krajně nepopulární úkon vyvolával pláč dítěte při dokončování předchozí činnosti. Stačilo odsávání zařazovat nahodile a problém zmizel.

Díky tomu, že Péťa uměl pít i z láhve (a stříkačky) jsme doma zavedli od druhého (možná třetího) "volné čtvrtky pro maminku", kdy bylo nejtěžší vyhodit maminku z domu, aby neslyšela a nevnímala dítě a šla si třeba koupit něco pěkného na sebe nebo cvičit nebo - vlastně je jedno co. A dokonce se nám dařilo zmobilizovat babičku a jednou za měsíc jsme společně vyrazili za kulturou nebo prostě jen na večeři.

Kojení (když bylo zachráněno) probíhalo prostě - když měl hlad, dostal prso (nebo odstříkané mléko, v závislosti na přítomnosti maminky), v noci byl nakojen a když skončil a odříhnul si, šel spinkat do postýlky. Žádné spaní u prsu, prso není hračka. Nesaješ? Krmení skončilo, jdeš do postýlky. Easy peasy lemon squeezy.

Protože u nás funguje plná zástupnost ve všech domácích pracech (asi je výhoda vzít si chlapa, co žil 9 let bez maminky a nebylo to na intru), bylo nasnadě, že chceme aby fungovala stejně i v péči o Péťu. Jako bonus jsem se přihlásil k přebalování, pokud jsem byl doma a večernímu koupání (do čtvrtého/pátého měsíce v kyblíku), abych měl s Péťou co největší kontakt. Dnes jsem na mytí pokaděného zadku přeborník.

Péťa po dvou dnech doma ukázal, že raději spí bez zavinovačky než v ní, takže jsme nikdy o šátkování nebo jakémkoliv omezování Péti v pohybu neuvažovali. Jednu postýlku měl v obýváku, druhou v ložnici. Do nosičky jsme ho dali přesně jednou a jeho jasný hlas zněl ještě dřív, než jsme ho vůbec dopnuli.

Věříme tomu, že co Péťu naučíme, to bude umět - vždy když se ozve, jsme mu nablízku, ale protože chceme aby byl samostatné miminko, tak naše přítomnost není to samé jako "přitulím si miminko". Promluvit, pohladit, chytit za ruku.. Snažili jsme se moc netlumit, když měl Péťa spát nebo byl v místnosti, ale postupně se nám to dařilo méně a méně. Myslím, že u druhého to řešit nebudeme, tam to prostě bude dané.

V naší posteli spal jen pokud bylo nejhůř a nedařilo se mu usnout (asi prdíky, kdo to má poznat? Manuál Mirka zapomněla porodit), takže tak jednou - dvakrát za měsíc. Do svého pokoje byl odstěhovaný, když měl rok. Důvod? Protože jsem ho nechtěl v ložnici. V noci zkoušel přivolat mámu, ale bohužel, přišel jen táta. Po třech nocích ho to přestalo bavit. Dnes spí ve velké posteli a když to tak cítí, může přijít k nám. Nezneužívá toho, ví že když zavolá, přijdeme. V uspávání se obden střídáme.

Naše dítě může od malička "prakticky všechno" - když chce něco prozkoumat, snažíme se mu to umožnit. Když chce něco dělat, ať si to dělá (pokud to pro něj není nebezpečné, něco neničí nebo nás tím nevytěžuje přespříliš), alespoň chviličku. Tak může udělat krok z chodníku mezi zaparkovaná auta, pak ho požádáme, aby se vrátil zpátky na chodník a máme jasno. Jemu je silnice ukradená, chce jen "chodit po schodech". Mimochodem - důsledně používáme slova prosím a děkuji. Výsledek je ten, že "děkuji" bylo Péťovo první slovo. 

Péťovo fotky na internetu nehledejte - nejsou tam. Ani jednomu z nás by nevadilo, kdyby ten druhý nějakou fotku na internet dal, ale ani jeden z nás je tam aktivně nedá. Napadá mě jediná výjimka - video, jak Péťa "běží" v protisměru jezdících schodů, tam je filmovaný zezadu. 

A co nás nejvíc ovlivnilo? Určitě přednáška psychiatričky/psycholožky o výchově, kdy nám připomněla, že rodič má vždy zůstat klidný (za což po ní málem skočili rodiče co mají dítě s ADHD) a nenechat se vyprovokovat dítětem (teď už to s nimi jen cuklo). A potom se necháváme formovat Nevýchovou - pro mě osobně jsou to věty "výchova dítěte probíhá skrze výchovu sebe sama - dítě se dívá, nezajímá ho, co mu říkáte" a hodně "nehodnoťte dětský svět očima dospělých. Co Vám přijde jako zabíjení času nebo blbost je pro dítě nejspíš to nejdůležitější, co v ten okamžik může dělat. Respektujte to." Kevin Leman jeho knihy a "kázeň, jíž učí sám život", kdy by rodiče neměli přejímat zodpovědnost za činy svých dětí. 

Mateřství je podmnožina rodičovství, takže jako otec/manžel si činím plný nárok spolurozhodovat o tom, jak Mirky mateřství probíhá. Ostatně zodpovědnost za rodinu před Bohem nese muž. #sorryjako

Sdílet

Komentáře

An09 Souhlas..
Jen to spani/nespani v posteli.. pro me bylo vyrazne jednodussi a prijemnejsi..aby s nami spalo dite v posteli. Nakojit x-rat za noc, odnest do postylky a zase nanovo uspavat (vzbudilo ho to)bylo nad moje sily. Ale vim, ze toto ma kazdy jinak. ;) Tak at to ma kazdy, jak mu to vyhovuje.

LidiLidi @An09 Ona ta postýlka může být přiražená k manželské posteli, třeba pořešená i stejnou výškovou úrovní, takže miminko spí v těsné blízkosti rodičů a je tam možnost ho i kojit, ale zůstává ve vlastní postýlce a přenášení není nutné.
@Papo Jak jste to v tomto ohledu měli s tou postýlkou? Jak daleko byla?

LidiLidi @Papo: Mě se třeba líbí to s tou běžnou (netlumenou) hladinou hluku při denním spánku. Dává mi to smysl, třeba vzhledem ke snaze odlišit denní a noční režim.

JiKu :-)
Nikdo nebude zpochybňovat, že Papo s Mirkou dělají dobře.
Že jsou dobrý otec a dobrá matka.

Ale ten článek je přece o něčem jiném.
Ten článek je o tom, že někdo chce být za dobrou matku (případně i dobrého otce) považován, i když to dělá a prožívá úplně jinak.

A diskuse pod tím článkem je o tom, že ŽMM mu dávají zapravdu.

Papo @LidiLidi postýlka byla vedle manželské postele, ale normálně oddělená mříží. Ani jsme neuvažovali nad variantou postýlky dané na úroveň postele, jednak nás to nenapadlo a ani zpětně v tom nevidím žádnou výhodu. My máme svou postel, dítě svou - a tak je to podle mě v pořádku :-)
PS: Ne, nebojím se, že bych dítě zalehnul..

JiKu "za dobrou matku považován"

A to, aniž by se kdokoli zamyslel nad tím, na jaké stupnici to hodnocení probíhá. Zda je to hodnocení morální (dobré - nelišné - špatné, zlé), funkční (jako ve škole, 1 - 5) nebo sociologické (dobrá = nadprůměrná, průměrná, podprůměrná = spatná).
Ale nejpravděpodobněji to bude hodnocení filosofické, respektující (byť poněkud svérázným způsobem) princip sporu: Nejsem-li špatná, jsem dobrá.

LidiLidi JiKu: "Ale ten článek je přece o něčem jiném" - jen abych to správně pochopila, který článek máte na mysli?

JiKu https://zeny-matky-manzelky.signaly.cz/1703/jsem-snad-spatna-matka

Papo @JiKu kdybyste mi to napsal dříve, byl bych se byl pod tím článkem nevyjadřoval vůbec. Alespoň teď vím o co šlo.

JiKu @Papo: Ale, ale! Nesmíte mě brát zase až tak vážně!
Když napíšu "tam nešlo o A, ale o B", tak to pravděpodobně znamená, že šlo (různým diskutujícím) nějak o obojí, ale to B si málo kdo uvědomoval. Takže vaše psaní tam nebylo jistě pro kočku. Ale pro ŽMM :-)

PS: Ona terre-eau dobře věděla, proč mi nedat šanci do diskuse zasáhnout :-)

VeronikaN @JiKu:V čem se autorka článku projevuje jako špatná matka??

LidiLidi @JiKu: Díky za potvrzení, nebyla sem si jistá.

Možná mi teď po vašem komentáři secvakly některé věci, které mi na onom "houfném zapravdudávání" konkrétně pod tím článkem nesedí.
Mohl jste se tam s tímto poznatkem zapojit do diskuse, nebyl by tam takový babinec :-).

LidiLidi @JiKu: Jste v diskusích v blozích ŽMM zakázán? To jsem netušila. Smutné.

JiKu @verinka-znovu: Nerozumím vaší otázce. Já jsem někde napsal, že se autorka článku projevuje jako špatná matka?

A v kterém z mnou výše uvedených (a zdaleka asi ne jediných) smyslů používáte slovo "špatná", to mu už docela uchází.

LidiLidi @verinka-znovu: To tu někdo tvrdil?

VeronikaN @JiKu: Napsal jste-" ten článek je o tom, že někdo chce být za dobrou matku považován, i když to dělá a prožívá úplně jinak."

JiKu @LidiLidi: Jste v diskusích v blozích ŽMM zakázán?

No, je to ještě veselejší! Kdybych byl zakázán, tak bych to chápal. Jsem něco jako advocatus diaboli. Několikrát explicitně označen za trolla. Vystrčme ho z kola ven.

Ale ono je to tak, že pod některými příspěvky diskutovat smím a pod některými ne. Což znamená, že ten, kdo je zveřejňuje, musí o každém příspěvku přemýšlet, zda je k němu třeba diskusi s JiKu povolit nebo zakázat.

Takže jsem opravdovým VIPem :-)
Ale nejsem takovým VIPem sám.

To, že LidiLidi lituje, že jsem tohle do diskuse nenapsal, to ukazuje, že ten, kdo v ŽMM funguje jako připouštěč JiKu, měl tentokrát intuici správnou.

JiKu verinka-znovu: Napsal jste-" ten článek je o tom, že někdo chce být za dobrou matku považován, i když to dělá a prožívá úplně jinak."

Ano. To jsem napsal. No a? Nesouhlasíte s tím snad? Nedělá to a neprožívá snad autorka úplně jinak, než Papo s Mirkou? Nechce snad být autorka považována za dobrou matku?

LidiLidi @verinka-znovu: Ehm...kde v té větě vidíš tvrzení, že "dělat a prožívat věci jinak" (než ostatní), znamená být špatnou matkou? Ať hledám jak hledám, toto by mě vskutku nenapadlo.

@Papo: Ještě bych se ráda doptala na tu postýlku. Jaká vidíš negativa v tom, že dítě spí ve svojí postýlce, která není ohrádkou oddělená od manželské postele?

VeronikaN Jo taaaak..jako jinak než Papo s Mirkou..já jsem to pochopila jako že "jinak než dobře, takže špatně."

LidiLidi @JiKu: Zakázán jen někdy? A neste sám? Pro mě šokující. Začínám mít tušení, zda se na blacklistu neobjevím brzy taky. :-D

Zdendanda Zajímalo by mě, jak to máš s únavou? Jestli chápu správně, že po příchodu z práce se ihned věnuješ dítěti, aniž bys měl "chvíli pro jeskyni", nebýváš z toho moc zničený?

JiKu @LidiLidi: toto by mě vskutku nenapadlo.

Tak tohle vám nevěřím. Myslím, že to musí napadnout každého. A slovní vyjádření toho procesu je mimořádně zdařilé: "ONO to MĚ napadlo".
Lišíme se ovšem v tom, jak se s tím, že nás něco napadlo vyrovnáme. Zda se tomu napadení ubráníme nebo podlehneme. Zda při obraně před tím napadením použijeme rozum, emoce nebo politickou korektnost. Všechny tyto prostředky vítězství myšlenek, které nás napadají, dokáží účinně bránit.

Pokud ovšem napadený není hrdý na to, že ho něco napadlo = byl něčím napaden.

JiKu Začínám mít tušení, zda se na blacklistu neobjevím brzy taky.

Nebojte. Ono je snadné zakázat ošklivého fousatého trolla, ale ženu, manželku a matku už tak snadné zakázat není :-)

HelenaH pozor @JiKu-je to trochu jinak. Pokud pamatuju, ty sám jsi kdysi prohlásil, že články ve společenství žen už nebudeš komentovat!!! Dokonce pamatuju, že jsi se nedlouho potom neudržel, komentoval jsi a @vorbis tě za to sprdnul...:-) - jen aby se tu zbytečně nemystifikovalo a nekecalo!!!!!

JiKu @HelenaH: Ano, to jsem tehdy prohlásil. Sliby - chyby. Proto také pokorně snáším vorbisovy kritiky.

Ale tahle historie nemá nic společného s tím, že pod některými články na blogu ŽMM diskutovat mohu a pod jinými nemohu. To je prostě fakt. Takže prosím, oprav to své tvrzení o mystifikaci, nebo alespoň uveď, že tím mystifikátorem nejsem já.

Kecání ti odpouštím. Připouštím, že občas jen tak kecám, i když zrovna v této diskusi si žádného vyloženého kecání nejsem vědom :-)

veruska-m Heli, to ale nic nemění na tom, že zakázán bývá, to je prostě fakt. :) O tom, co ne-/prohlašoval, bohužel nic nevím, nejspíš proto, že diskuze mezi vorbisem a JiKu dříve či později vypínám.

Papo, děkuji za článek ;) Je fajn, když se otec zapojuje.

Hrabosh Můžu se optat na to tulení? Netulíte? Tulíte jen někdy? Máte na to nějaký klíč (kdy chcete posilovat samostatnost a kdy ne)? Netulí se sám?

@LidiLidi My máme postýlku s ohrádkou i bez. Bez ohrádky je to snazší pro kojení. Zvedat v sedě kojence a dávat ho pomalinku do postýlky byl pro mě docela záhul. Ale fakt je, že u nás jsou děti občas v posteli, podle toho, jak potřebují.

HelenaH Opravuju své tvrzení o mystifikaci-nemystifikuješ :-) Zakázán bývá možná tehdy, když sama autorka článku na blogu ŽŽM nastaví práva komentovat. Takže myslím, že jsou ženy, které o komentáře JiKu pod svým článkem na ŽŽM stojí a ty, které ne. Moc těch článků jsem tam nenapsala ale vím, že kdo může komentovat se dá nastavit při editaci článku.

LidiLidi JiKu: Věřte nevěřte. Možná jsem neměla použít ten podmiňovací způsob. Nenapadlo mě to samotnou, po tom, co na to verinka-znovu upozornila, už asi ano. Nicméně to "napadnutí" nijak neovlivňuje fakt, zda to v textu je či není.

veruska-m: A ty o těch zákazech něco víc víš?

Papo @Zdendanda - únavu zvládám blbě. Jeskyně mám dvě: 2-3x týdně chodím od 6:30 plavat (to za předpokladu, že Péťa nevstane dřív než odejdu, jinak se o něj starám, abychom nebudili maminku), ale to je spíše vybití se. Druhou jeskyní je mi auto - přestal jsem poslouchat muziku a prostě v něm jen jsem.

Doma probíhá taková malá bitva o "dokonalou manželku" - podle Mirky je povinnost manželky mít naklizeno a uvařeno. Podle mě, jakkoliv mám rád teplé večeře, je to blbost. Mám dvě zdravé ruce, takže uklidit kuchyň (a hračky v obýváku) po celém dni můžu taky a protože máme jiný práh citlivosti na bordel, tak když mi řekne co mám uklidit, tak to uklidím (vyžehlím, cokoliv). A vzhledem k únavě jsem schopný, když mám horší dny, uklízet po večerech jen obden, jindy mi to jde lépe.

VeronikaN @Papo: Tak já už začínám chápat, že tvoje Mirka

Papo @LiduLidu "Jaká vidíš negativa v tom, že dítě spí ve svojí postýlce, která není ohrádkou oddělená od manželské postele." -> proč se to dělá? Aby dítě mělo pocit, že je rodiči v posteli nebo proto, aby to měli rodiče snazší a dítě ví, že je ve své posteli? O tom druhém (že dítě ví, že je ve své posteli) nejsem přesvědčený a tomu prvnímu chci předcházet.

@Hrabosh Klíč na to nemáme, ale jsme milující rodiče, takže jasně že tulíme, oňufáváme novorozence, přes víkend jsem ho občas nechával usínat u sebe na břiše (bylo mistrovství světa v rugby - obvyke jsem pak usnul taky), ale není to tak, že bychom ho nosili na rukách pořád. Vezmu, pomazlím se (kolik chci) a zpátky ležet. U Péti je to jinak - tomu nabídnu, že se můžeme přitulit a je na něm, jestli chce. A když přijde, tak ho neodmítnu.

VeronikaN Ha..klepla jsem na to před dokončením věty.To nevadí..zbytek ať si každý sám domyslí podle svého gusta:) Stejně nevím, jak bych to dobře formulovala.:)

Papo @verinka-znovu Já nekoušu, jen občas píšu bez lásky.

veruska-m @lidilidi Jen to, že jsem se, asi tak pár týdnů zpět, do nastavení článků dívala kvůli jiného "delikventa" ( ;) ). V tu dobu proběhla na toto téma i (velmi krátká a rychle někam ztracená) diskuze na nástěnce ŽMM. Ostatně každá členka může i zpětně nahlédnout na (a vlastně i měnit :D) nastavení ve správě blogu.

veruska-m @papo Gratuluju ;)

mia-maru Omlouvam se, ze vstupuji do diskuze pod Vaším článkem, ale chtěla bych od diskutujícich poradit se svými pocity. Já bych to totiž možná chtěla dělat jako Vy. Na druhou stranu ale věřím, že dudlik je náhražkou prsu a ze je přirozenější dopřát dítěti nenutritivni sání u maminky, než u dávat siditko. A tohohle názoru, intuice nebo tak, se neumím zbavit. Ačkoli je to možná předčasné, ačkoli bych to chtěla mít u případného druhého dítěte jinak, aby to bylo pro mě "snazší", bojuji uz ted s tím, že ho nechci ochudit o tu možnost také mít maminku a ne dudlik. Ze by to bylo prostě nespravedlivé.
Jak člověk změní svůj názor, když je o něm bytostně přesvědčen? Tak nějak trosku vím, ze me dítě může být spokojene i s dudlikem, ale všechno ve mě se proti tomu bouří.

mia-maru Odkud mate, ze za rodinu je před Bohem odpovědný muž? To me zaujalo. Asi to bude někde v Bibli, ale zajímalo by me to konkrétněji.
To s tím prosím a děkuji je dobrý tip.

Papo @mia-maru S dudlíkem neporadím - nikdy jsme s ním neměli problém, Péťa ho bez našeho aktivního přispění považoval za volitelnou možnost, nikoliv nutnost. Navíc jsem přesvědčený (ale zeptám se doma), že u nás neprobíhalo "odtrhnout od prsu a vrazit dudlík do pusy". Dokrmit, odříhnout, odložit. Určitě se zeptám, kdy jsme doma začali používat dudlík a kvůli čemu (nejsme jeho fandové).

Dnes je dudlík "radost před spaním", ale Péťa ho "odevzdá spinkat" jen co vstane. Navíc ho dudlá jen než usne, pak mu často vypadne a nijak ho to nebudí. Je to jeden z důvodů, proč mě manželka přesvědčila, že ve věci dudlíku nemusíme podnikat žádné akce (já bych mu ho prostě sebral a bylo by).

mia-maru Nebo spíš jinak, více obecněji. Jsem v situaci, kdy manžel by chtěl v rámci výchovy něco, co je pro mě bytostně obtížné respektovat, protože to považuji za "škodlivé" nebo minimálně nedobré. Myslím si, ze nejsem z těch, co věří maminka.cz, informace si hledám, srovnavam názory, argumenty.
Je nutné "obětovat" dítě, aby byl spokojený manžel? Na základě pravidla nejdřív muž, pak dítě? Mám se spolehnout na Boha, ze připadne strádání dítěte "doplní" nebo je to naopak opovážlive spoléhání a mela bych spíš ustát manželovu nelibost?
Bavíme se o věci, na kterou - zdá se - jedna pravda neexistuje, resp. nejsme ji schopni poznat.
Vznesu ten dotaz ještě v rámci ZMM, ale zajímal by me názor vas mužů zde.nebo můžu udělat článek, at neplevelim Papovi diskuzi.

mia-maru @Papo Děkuji, měla jsem se zeptat rovnou na to, co jsem napsala teď. Ale já psaním občas přemýšlím.

Papo @mia-maru Mně nijak nevadí, že tady reagujete, vítám to! A má odpověď Vás nejspíš neposune - manželství není o kompromisech, ale o oboustranné dohodě. U nás doma proběhne diskuze, kdy si řekneme jak věci vidíme (to potřebuji já), jak věci cítíme (to potřebuje Mirka) a oba pak hledáme prostor pro společné řešení s ohledem na pocity. Máme to hodně usnadněno četbou stejné literatury (Chapman, Leman), takže se můžeme podívat, co v dané věci navrhuje autorita a pokud nic konkrétního nenavrhuje, tak do jaké oblasti to spadá a jak doporučuje autorita se zachovat a pak z tohoto "společného" vycházíme a snažíme se to naroubovat do naší situace.

Nevím o co jde konkrétně (vzkazy?), ale protože ve výchově má být jednota, určitě bych to nenechal Pánu Bohu a sebe v diskomfortu.

Papo @mia-maru Ostatně zodpovědnost za rodinu před Bohem nese muž. Osobně to vidím především ve slovech apoštola Pavla:
"Protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval" (Ef 5:23;25)

Pokud jsem něčeho hlavou, nesu za to také plnou odpovědnost. A tu odpovědnost mám před tím, kdo mě té funkce dosadil. Tím se nijak nesnižuje hodnota ženy!

VeronikaN @Papo: :)
A používáte u Péti fyzické tresty?
Jinak moc obdivuju, jak své ženě pomáháš.

Papo @verinka-znovu Obdiv není na místě, já pomáhám manželce a manželka pomáhá mně :-)

Ne, fyzické tresty nepoužíváme (Mirka Péťu asi 3x plácla přes ruku) a psychické už vůbec ne. Někde jsem četl, že ve většině případů je fyzický trest jen vybitím rodičovské frustrace z vlastní neschopnosti dané situaci zabránit a upuštění emocí spojených se strachem o dítě (nebo věc, kterou dítě právě rozbilo) a u sebe pozoruji, že je to tvrzení pravdivé. Tresty chceme řešit podle doktora Lemana - jako dopad vlastního rozhodnutí.

Příklad - kde to jde, tam běhá Péťa volně, vedle silnice chci, aby šel za ruku. Když si vzteky sedne na zem (protože ho omezuji), prostě počkám, tátové nespěchají. Když se vytrhne a běží do silnice, tak ho chytnu, vezmu do náruče/dám do kočáru a v klidu mu to vysvětlím.

Papo Vysvětlím mu, že mám o něj strach a že u silnice budeme chodit buď za ruku nebo v náručí, na koni nebo v kočárku, že volba je jenom na něm. V 18 měsících mi rozumí velmi dobře.

Tedy pokud ho trestám, tak omezením jeho svobody, kterou měl. On to párkrát zkusí, jestli na té hranici trvám a pak ji respektuje. Jak jsem psal v článku, základ je zůstat klidný a nad věcí. Mirka s tím má problémy, jako žena si Péťovo osahávání hranic občas bere osobně (jako naschvál vůči ní, i přesto jak moc ho ona miluje a jak moc se o něj bojí), tak o tom doma hodně mluvíme..

JiKu Myslím, že se většinou dá rozeznat osahávání hranic od zlobení a od projevů únavy (přetažení).

A k těm fyzickým trestům (čím myslím pouze ne časté plácnutí přes ruku nebo zadek) v afektu - samo o sobě to není tragedie. Když to dítěti vysvětlíte. Děti nejsou blbci. Věty "Nevím, kde mi hlava stojí. A ty tohle. Tak jsem se naštvala a plácla." docela dobře pochopí.
Tragedie z toho vznikne, až když takové plácnutí dítěti racionalizujeme jako důsledek rodičovské spravedlnosti.

Mými oblíbenými slovy: dítě musí vnímat své chování jako příčinu následného plácnutí, nikoli jako důvod k němu. Jako příčina je to pro něj pochopitelné, jako důvod je to trapné a znejisťující. Nepravdivé.

Miruš Papo: sorryjako?! :D :D :D
verinka-znovu: ten nedopsaný komentář mě začal zajímat :D

mia-maru: dudlík používáme pravidelně asi od dvou měsíců věku. (Do té doby jsme na něj v podstatě zapomínali.) Péťa ho měl všude s sebou, v posteli, venku, přes den u hraček... Postupně jsme se dopracovali tam, že ho má jen na spaní a je to takový jeho kámoš, se kterým usíná. Nijak netrvám na tom, že bychom ho museli zrušit, až přijde čas, prostě mu navrhnu, jestli se ho nechce zbavit, že si myslím, že by to už zvládl bez něj.. a uvidíme, když nebude chtít, tak si ho nechá, do osmnácti dudlat nebude, takže ono to nějak přijde..

Miruš mia-maru: Jinak obecně u věcí, u kterých vlastně nevíme, kde je ta správná cesta, bych vyzkoušela víc variant a zvolila bych praktikovat tu, ve které je dítě nejspokojenější a vy samozřejmě taky... věřím, že se vám to podaří ;)

VeronikaN Miruš: Já ho právě nemám zformulovaný pořádně.:) Něco mezi tím, že máš nebe na zemi a tím,

Papo @verinka-znovu :-D To tedy nemá.. stále nerozumím tomu hnutí mysli, že si mě Mirka vzala, i když mě znala a viděla do mě jako do hubené kozy.

VeronikaN že asi pocity autorky z článku, pod kterým diskutoval Papo, nemůžeš dost dobře znát. To první "o nebi na zemi" mi přišlo dost trapné, to druhé zase neuctivé, protože si dovedu představit, že všechny matky takové pocity můžou zažívat. Takže vlastně nevím, co jsem chtěla říct;)

VeronikaN @Papo: No, neznám mnoho otců, kteří by se v takové míře podíleli na péči o dítě. :)

Papo @verinka-znovu Pokud vím, tak Mirka v rámci zachování dobrého duševního zdraví články ŽMM nečte. Ale jinak mohu svědomitě říct, že i Mirka zná pocity a okamžiky, kdy jí připadá, že jako matka a manželka zcela selhává.

LidiLidi verinka-znovu: Já třeba v podobné rodině, kde byl táta v péči a výchově takto aktivní, vyrůstala. A naštěstí mám kolem sebe dostatek mladých rodinek, které to mají takto podobně - asi proto mi to maminkovské stěžování si tolik nesedí, prostě mi možná jen chybí "negativní" příklady blízkých párů, které to takto nastavené nemají, čímž se nechci dotknout nikoho tu.

VeronikaN ;)) a co tvoje dobré duševní zdraví?
Poslední větu naprosto chápu.

LidiLidi Papo: Ten pocit selhávání a pochybností je normální i mimo mateřství - i když tam se možná stupňuje, protože "nejde jen o mě".

VeronikaN @LidiLidi: Právě..to je ono možná.

JiKu Milé mladé dámy, je trochu legrační vás číst. Sice objektivně chápu, že subjektivně jsou velké starosti ty, které mám, a malé starosti jsou ty, které nemám, ale objektivně je to tak, že malé děti = malé starosti a velké děti = velké starosti.
Takže vy byste zase mohly objektivně nahlédnout, že ty subjektivně velké starosti jsou objektivně docela malé.
:-)

slu-nicko :-)

JiKu @mia-maru: K vašemu dotazu. Mám za to, že je prokázáno, že kvalita člověka (ve smyslu jak je hoden po všech stránkách nazývat se člověkem) naprosto nezávisí na tom, zda jako mimino užíval dudlíku či neužíval.

Z toho plyne, že proti sobě stojí dva víceméně srovnatelné pocity - váš a vašeho manžela. Proto nepovažuji za rozumné a smysluplné pokoušet se o tom vést racionální debatu. Asi stejně jako o problému, zda se příbory do okapávače mají dávat držátky dolů či nahoru. Nebo zda se má záchodový prkýnko nechávat dole nebo nahoře. Protože tady nejde o pravdu (jak něco JE), ale o preference (jak něco být má).

JiKu Jak to řešit?
Pokud jste oba schopni připustit, že jedna z variant není SPRÁVNÁ druhá NESPRÁVNÁ, doporučuji hodit si při nějakém drobném rituálu korunou. Protože náhoda hodu to při jiné analogické situaci zase vyrovná. Třeba zase s tím záchodovým prkýnkem.

Pokud je jen jeden ochoten připustit, že jde jen o preferenci, hodnotu a ne objektivní pravdu, a druhý ne, bude ten prozřelý systematicky ustupovat neprozřelému.

Pokud ani jeden, nemám radu. Bude to (či cokoli jiného) neustálým zdrojem napětí, které skončí buď rozchodem, nebo se otupí stářím do neškodných lamentací (ach, ten můj starej, ach ta moje stará, nikdy se nenaučí dělat tyhle věci SPRÁVNĚ).

Papo @JiKu zcela jste pominul zadání :-) Na jedné straně je matka přesvědčená (racionálně) a angažovaná (emocionálně), o druhé straně nevíme nic, jen že něco chce. Asi by bylo na místě zeptat se druhé strany co a proč chce (třeba zazní argument, který bude přijatelný) a následně udělat třeba testovací období, které pomůže překonat emocionální angažovanost.

Ostatně dělat něco na předem domluvenou zkušební dobu (a jasně daným cílem), po ní zhodnotit, jestli experiment dopadnul by mohlo být řešením dané situace (za předpokladu, že jsou oba manželé otevření hledat řešení a nikoliv jen prosadit svou pravdičku) a emoční angažovanost umlčet tím, že pokud se skutečně prokáže škodlivost, pak to byla pouze dočasná epizoda.

Já teď zkoumám škodlivost samostatného slézání Péti z různých výšek na zem.

JiKu @Papo: zcela jste pominul zadání :-)

JiKu: Myslíte?

A i kdyby, řeším situaci, jak jí vidím, nikoli zadání jedné ze stran :-) Na slovní úlohy typu "jedno auto jede z A do B rychlostí 50 km/h a o půl hodiny za ním vyrazí druhé ..." jsem už moc starej. Už mě nebaví.

VeronikaN @JiKu: Tak matky odrostlejších dětí právě říkají, že je to pořád lepší a lepší..k tomu se upínám:)

mia-maru @Papo Děkuji, to zní jako velice rozumné řešení, to s tím "pokusem". Ačkoli se mi to příčí, příčí se mi to méně, než si zkomplikovat manželství.
Nejde totiž bohužel o věc dudliku či zachodoveho prkénka.
Vaši rodinnou situaci Vám zavidim a preji zároveň.

JiKu @mia-maru:
Z wikipedie o zavedení na zkoušku:
Historicky první povinnou doloženou monogamii vyhlásil v roce 1000 aškenázský rabín Geršom ben Jehuda pro Židy žijící ve střední Evropě. K zavedení monogamie došlo na židovském synodu v Mohuči a samotné zavedení mělo být pouze na zkoušku na dobu tisíc let (tedy zkušební doba vypršela v roce 2000). Podle Petra Weisse se však po vypršení této lhůty sešla rabínská rada, která usoudila, že pro posouzení výhodnosti monogamie je tisíc let krátká doba, a proto tuto dobu prodloužili o dalších tisíc let.

Miruš verinka-znovu: s tím nebem na zemi uplně nevím, ale pravdou je, že Pavel je hodně angažovaný otec a pomáhá mi prakticky se vším, o co ho požádám, a k tomu je velmi iniciativní a rád se o Péťu stará ve veškerém svém "volném" čase, za což jsem vděčná hlavně posledních pár měsíců, kdy jsem v péči o Péťu omezená pokročilým těhotenstvím.

Miruš verinka-znovu: A co se týká pocitů, které jsou popsané v článku na ŽMM - myslím, že to zná každá matka, takže i já... akorát ne všechny se s tím z různých důvodů někam/někomu svěří - někdo si myslí, že by to tak prožívat neměl, tak to nikde nepíše, ani neříká, do "happy"/"záviďte mi" prostředí facebooku se to nehodí apod.. jiné maminky to třeba řeší v soukromí, což mi přijde naprosto ideální.. tyhle anonymní internetový ujišťovačky nemám moc ráda, jednak jako čtenář nevím, co to je za člověka a jestli tam fakt není nějaká chyba, a jako pisatel si pak přečtu spoustu sice pozitivních komentářů, ale je otázka, jestli relevantních, protože neznám komentující... nikoho z nich neodsuzuju, jen se prostě nezapojuju ;)

Hrabosh @Papo Díky. Nějak jsem to z toho článku nepobrala.

Dnes ve mě poměrně rezonovala ta vaše věta "Důvod? Protože jsem ho nechtěl v ložnici." Jak se k tomu stavěla manželka? Taky by mě zajímalo, jestli Mirka spolurozhoduje o vašem otcovství.

Miruš Hrabosh: Já jsem ho tam nechtěla ještě víc, protože se zdálo, že se vzájemně rušíme ve spánku, tak se přestěhoval a zvyknul si... a mně se výrazně ulevilo ;)

Hrabosh @Miruš A co noční kojení? Nechybělo? Nebo jsi chodila za ním?

Miruš Hrabosh: chodila jsem za ním, bylo to pro mě pohodlnější než být v napětí, že ho každým svým pohybem a zašustěním peřiny vzbudím ;) ono to takhle trvalo jen měsíc, protože pak o kojení přestal mít zájem, takže to nebylo tak strašné ;)

Hrabosh @Miruš Uff, tak to bych nedala. Naštěstí máme v rodině opačné problémy a nikdo neprobudí nikoho :D

VeronikaN @Miruš: Tak ať vám to klape!:)

Papo @Hrabosh Samozřejmě, že Mirka spolurozhoduje o mém otcovství. Já jsem přeci hlava rodiny a Mirka je krkem, který tou hlavou hýbe :) Nejsem diktátor, doma se na všem domlouváme jako dvě rovnocenné bytosti. Dokonce i třeba očkování jsme spolurozhodovali (jakkoliv si myslím, že já jako laik, který do toho nevidí o tom nemám co rozhodovat vedle lékaře).

vobis http://explosm.net/comics/3004/

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio