Obě strany barikády, stále žádná změna...

  Občas mi lidé napíší vzkaz, někdy mají starost, někdy jen popřejí, aby nám to se slečnou klapalo, osobně mám radost ze vzkazů všech, mám pocit, že moje texty alespoň trochu promlouvají k lidem, že se lidé dokáží najít ve věcech se kterými válčím a když už nic jiného, tak si řeknou „nejsem v tom sám“. Snažím se odpovědět na každý jeden, svědomitě, tak abych vždy psal svůj názor a povzbuzoval, protože bojovat za svůj život sice může být obtížné, ale podle sebe soudím, že se investovaná námaha vrací.

  Nedávno jsem dostal, opět po dlouhé době, otázku – „a proč vlastně chodíš s tou katoličkou“? A tázající šel výrazně dále – spát spolu nespíte, sice je to milá holka (alespoň podle fotky), ale určitě máš na lepší, je mladá, v posteli to bude prkno, nic si neužiješ a mnoho podobných připomínek. Uff, docela masáž, musím říct, ale ani tak jsem se nezachmuřil, pousmál jsem se a začal mluvit, vyprávět, že jsem si vědom toho, že moje slečna by titul MISS ČR nevyhrála (má moc krátké nohy), že pokud „lepší“ znamená bohatší, že mi stačí bohatě stačí bohatství, které máme (a to, že máme jeden druhého), že sice spolu nespíme teď, ale že mě maminka učila, že sladké má být až po obědě, takže i sex má své místo v našem vztahu, že ono příslovečné „prkno“ jistě nebude, když dělala gymnastiku a že mám za sebou sice náročné, ale čím dál tím plnější dva roky naší „známosti“, protože vztahem se stal nevím kdy, stejně jako si nepamatuji datum, kdy mi začala být slečna, mládě, přítelkyní.

  Druhý tázající na mě šel od lesa – „Ty jsi taková dominantní osoba, je na Tobě vidět, že potřebuješ někoho přinejmenším tak silného, možná silnějšího, s mládětem si přeci můžeš dělat co chceš, je to takové životem nezocelené dítě, prostě si ji omotáš kolem prstu“. Tohle mi zabralo několik vteřin, než jsem si přehrál celý náš vztah, celé ty dva roky, abych mohl odpovědět a to co mi lezlo přes rty mě samotného šokovalo: „Ano, mám tendence se střetávat, chodit hlavou proti zdi, hlavní proudy jsou mi ukradené, hledám svojí cestu, tvrdě za to platím, ale mám tak jistotu, že nejsem opice. Když jsem začal chodit s mládětem, tak jsem do toho šel s tím, že ji zlomím, změním, vo co de? A najednou se ukázalo, že je Ona? Mnohem silnější než jsem já. Tedy, osobně pochybuji, že je to ona, přijde mi křehká, slaboučká a také rozmarná jako květina na planetce Malého prince, rozhodně ne dostatečně silná, aby dokázala argumentovat proti mně. Což mě přivádí k myšlence – pokud to není ona, kdo je to? Výchova? Víra? Bůh? Namísto toho, abych ji změnil k obrazu svému (tedy ono spíše potřebě svojí), tak jsem se začal měnit já, byl jsem na hlavu poražen, pokořen, donucen nejenom sklonit hlavu, ale také pokleknout a ke své nekonečné hrůze jsem zjistil, že to tak činím rád. Ať už je to mládě nebo Bůh, je to něco natolik silného, že se od ní (toho) chci učit, chci přijít na to, jak moc je silná (silný) a kde má své meze. Jsem naprosto fascinován jako vždy, když se ukáže, jak MOC se ještě můžu učit“.

Možná by to chtělo nějaká „moudrá“ slova závěrem – je paradoxem, že nejenom lidé z křesťanského prostředí se ohrazují proti „tomu neznabohu“ (a hloupě se odvolávají na biblické verše vytrhané z kontextu) ale i lidé nevěřící se stejnou měrou ohrazují „proti tomu věřícímu“. Jen mě to utvrzuje v názoru, že lidé jsou ze své podstaty xenofobní – mají strach ze všeho neznámého. Já vím své, jsem šťastný a bohatší o další pohled na tento svět. Díky za to Tobě Pane!