Deníček z Ameriky - den nultý

Sobota - den jako stvořený pro dovezení kufrů na letiště. Spokojeně si hvízdám, když překračuji rychlostní limity, kde se dá, abych byl na letišti včas a R1 + R2 nezdržoval. Dojedu, maličko prohnu přední blatník u auta, když při couvání maličko pozapomenu, že auto má i předek (měl bych to nafotit a poslat do Škodovky, tomu autu to moc sluší) a odevzdám kufry společně s proforma fakturou. Je právě 9 hodin 10 minut.

Je právě 9 hodin a 35 minut, když mi volá R1 a ptá se, jaký je kód na kufru. Nevím, jaký kufr myslí, oba jsem měl v ruce dost a dost při přebalování, ale na kód se mě kufr nikdy nezeptal. Že prý celníci chtějí vidět, co je v kufru, jestli tam skutečně jsou pouze trička a zvýrazňovače. Stále nechápu a tvrdím, že tam není žádný kód, pročež R1 zkouší kód 000, nefunguje. Odkážu jej na majitele kufru - kolegu J1. Prásknutí s telefonem bez rozloučení za slušné a zdvořilé považovat nebudu nikdy. Neřeším, soustředím se na dopravu u Husákova ticha. Za 30 vteřin opět hovor od R1, že si mám pro ten kufr přijet a že mám koukat makat, jinak on nestihne letadlo. Že se tam neumí dostat a že ho to nezajímá, že je to můj problém. Skvělý! Takže se obracím na Florenci a vyrážím na letiště pro kufru. V mezičase zkouším také kontaktovat kolegu J1, který má ale vypnutý telefon, což mě nezastaví a telefonicky budím kolegu S1 (oba jsou v Americe a mají o šest hodin méně - sladké 4 hodiny ráno :)) a dožaduji se pomoci od kolegy J1. Kolega J1 je vzbuzen, ale neví, o co jde, o jaký kufr nebo co. Situace houstne, zjišťuji, že nevím, kdo nám půjčil kufr, takže nevím, koho se zeptat na kód. Opět telefonát od R1, že kdy prý tam budu a já odpovídám, že za 15 minut (pokuty bych platil já), takže slyším dotaz: „a co mám asi tak s tím kufrem dělat?" odpovídám popravdě, že netuším, že jsem neřešitelný problém kufrem na letišti ještě neměl. R1 tvrdí, že úschovna zavazadel na terminálu 2 je zoufale daleko, ať koukám něco vymyslet. Odpovídám, že nevím, nemám nápad a na „nazdar" v telefonu odpovídám „zdar".

Dorazil jsem na letiště, prohledávám halu terminálu 1, Radek nikde, takže mu volám a hádejte, kde byl! U úschovny zavazadel na terminálu 2. Vybíhám směrem k terminálu 2, cestou míjím R1, který bez pozdravu akorát v chvatu-letu předá lístek od úschovny a běží na letadlo, co mu letí za 22minut. Vybírám 32kg kufr z úschovny zavazadel (a platím povinných 120 korun jako by to tam bylo den a ne 5 minut), k tomu platím parkovací lístek, protože náš pobyt na letišti přesáhnul 15 minut.Grr..

Je 10:30, já jedu z letiště a zjišťuji dvě věci - kufr, který mi chtěla jedna dobrá duše půjčit v 10:00 mít nebudu. Druhá věc - nemám proforma fakturu, kdyby náhodou v Americe chtěli dělat problémy celníci. Volám dobré duši - mamušce (kolegyně z práce) a ona mé prosby vyslyší - opře kolo s kamarády na Florenci, kde právě vyjíždějí na výlet a jede do firmy vystavit novou proforma fakturu. Můj vděk je nekonečný. Je 12:00, přijíždím domů s kufrem co má 32kilo a nevím, jestli ho i moje letecká společnost vezme do letadla. Doufám. Zjistit kód postupným zkoušením kombinací mi zabralo celých 5 minut, takže na adresu R1 pronesu něco, co by Mirek Dušín nikdy neřekl! Asi fakt platí, že kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.

Začnu se balit, zaskočím do krámu koupit bílou košili, kterých mám nedostatek a zjišťuji, že den blbec nekončí. Košile je celá rozpíchaná, jak ji někdo znovu a znovu skládal. Utrpení snad nemůže být větší.

Může.

Je 20:01 a z Ameriky mi přichází SMSka, že nemohou najít CDčka, která mají mít na skladě, aby je rozdali účastníkům do tašek, které dostanou. V sobotu 20:02 volám paní D. a ptám se, jestli má shipment number. Potvrzuje mi, že to tam došlo, že ji to jasně řekli, takže se uklidním, ale přesto na čísle trvám. V 21:06 mi volá správný člověk z firmy paní D. a dává mi co potřebuji. Rychlá kontrola na internetu a já zjišťuji, že zásilka je ve stavu „on hold" v New Yorku! To není ani hned vedle Las Vegas a naprosto nechápu, proč se to v New Yorku válí jak mrcha už tři dny! Telefonát do zodpovědné americké firmy mě vykázal, že je sobota. Bridget Jonesová na to měla skvělou hlášku: „FUUUUUUCCCCKKK!!!!"  takže na konferenci jsme přišli o to nejdůležitější - aby se CDčko s demem našeho produktu dostal ke všem účastníkům konference. Nechci jmenovat, ale tohle Čechofracht nezvládnul. Šéf se dnes žení, takže mu nic neříkám, do pondělí času dost. Do 22:30 volám po různých lidech a nutím je pracovat, aby mi mojí zásilku poslali co nejdříve. Nic. Zoufalství, vztek, bezmoc.

Zabalím si kufr (má 13 kilo a polovina z něj jsou opět marketingové materiály a věci pro firmu) a v jednu hodinu jdu psychicky vyčerpaný spát.