Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Bdění nad zpovědí

11. 7. 2011 2:01
Rubrika: Žvatlání

"Proto, když vás vyzývám ke zpovědi, vyzývám vás, abyste byli křesťany." (Martin Luther, Velký katechismus)

Je to jako probudit se ze sna, když jste upocení, vystrašení, rozhlížíte se, co se děje a když zjistíte, že jste ve své posteli, pokoji, že vše je tak jak má být, jdete klidně spát s doufáním, že semínko neklidu se nepřenese do dalšího snu. Takové noci nemám rád, ale jistota přicházejícího rána je vždy uklidňující. Nic horšího než bdění do dalšího dne a trocha nevrlosti na pracovišti nás potkat nemůže. A pak jsou dny, kdy nespíte..

Když se koná Večeře Páně jednou za měsíc, stane se mi, protože nechodím jen k nám do sboru, že nejsem u "našeho" přijímání i půl roku. Když jsem byl naposledy, napsal jsem našemu faráři poměrně obsáhlý dopis, kde jsem vyjádřil své výhrady. Jakkoliv jsem si nedělal iluze, že by dopis měl nějaký efekt, přesto jsem doufal, že alespoň malý, tam kde by mě to potěšilo a myslím, že ostatní nepohoršilo, by to mít mohlo. Nemělo.

Dnes jsem byl opět svědkem Večeře Páně a napadlo mě - "opravdu je tohle důstojné slavení svátosti? Je chyba ve mně, že mi to nestačí nebo nechce stačit (pýchu nelze zanedbat)? Opravdu nechceme alespoň vyznat víru apoštolským vyznáním? Opravdu se nedají hříchy vyznat i jinak než slovem "vyznávám" po asi dvou větách předříkaných farářem? Opravdu mě tři odpovědi a křest opravňují k tomu, abych šel k Večeři Páně?"

Není to tak dávno, co jsem si jako jednu biblickou podmínku pro "chození k Večeři Páně" dal, že bych měl odpustit, pokud mám něco proti svému bratru (Mt 5:23-24). Mám nemálo, jakkoliv se snažím, aby slunce nezapadalo nad mým hněvem (Ef 4:26). Že bych neměl mít neolitovaný těžký hřích (a samozřejmě se pokusit o nějkaou tu nápravu), to je druhá taková podmínka.

Toužím po přijímání, pokud jsem u katolíků a chci jít přijímat, tak jdu, před knězem si dám prst před ústa a on mi alespoň požehná.. pokud ale přijímat nechci (nebo nemohu - chcete-li), pak sedím v lavici a modlím se.

Dnes jsem se ani nemodlil, pouze mlčky sledoval dění před sebou a snažil se srovnat si myšlenky, jak to jen šlo, ignorovat otázky "jak to, že všichni jdou k VP? To jim opravdu stačí tak málo?" a věnovat se jinému typu otázek: "Není to pýcha, co Tě užírá? Pocit, že jsi lepší než oni, že Ty jsi něco vymyslel?" Stále nemám odpověď, ale jednou věcí jsem si jistý - že jsem v ten okamžik toužil po zpovědi.

"Zpovědníkem Ti může být každý, tak to píše Dietrich Bonhoeffer", zněla jedna rada (nekatolický výklad J 20:23, kdy dary apoštolům se vztahují na všechny věřící). "Tak běž za katolickým knězem", zněla druhá rada. Jenže tady je ten háček! Copak mám utíkat ke katolíkům, kdykoliv mi něco chybí u evangelíků? A proč potom nezůstat u katolíků?

Na škole to před docentkou sice říkat nesmím, ale podle mě je víra součástí sebeidentifikace. Víra je v člověku a definuje jej (podle mě musí, pokud má prostupovat celým jeho životem) a pokud chceme víru prohlížet a posuzovat zvenčí, neposuzujeme víru, ale jakési vnější projevy a tím jsme mimo teologii v religionistice/sociologii. Tedy se hledám, věkem jsem v jakési "pubertě víry" a pořád si nejsem jistý, jestli cesta ke katolické církvi je mým osudem nebo pouze jakýmsi pubertálním vzdorem vůči součastným autoritám..

Pane, smiluj se..

Sdílet

Komentáře

LukášD Naprosto souhasím s Papem, že je to špatně položená otázka.

Vojtěch Hýbl (VVRH) Papo, dobrý otázky. Asis mě dostal. Samozřejmě, že by duše šla pokorně do očistce, co by ji zbývalo a pak by přišla čistá do nebe. Jen žel zatracenci by řekli Bohu ne. Doufejme, že nebudem mezi nimi. Tak je třeba prosit za šťastnou hodinu smrti. Ale to už jsem kdesi psal.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio