Kumbaya, my lord, Kumbaya!

Kázání o třech synech

30. 9. 2011 15:50
Rubrika: Žvatlání

Kázání na Mt 21:28-32 O třech synech

"Ale co se vám zdá? Člověk jeden měl dva syny. A přistoupiv k prvnímu, řekl: Synu, jdi na vinici mou dnes, a dělej. Ale on odpověděv, řekl: Nechci. A potom usmysliv sobě, šel. I přistoupiv k druhému, řekl též. A on odpověděv, řekl: Jdu, pane. Ale nešel. Který z těch dvou naplnil vůli otcovu? Řekli jemu: Ten první. Dí jim Ježíš: Amen pravím vám, že publikáni a nevěstky předcházejí vás do království Božího. Nebo přišel k vám Jan cestou spravedlnosti, a nevěřili jste mu, ale publikáni a nevěstky uvěřili jemu. Vy pak viděvše to, aniž jste potom usmyslili sobě, abyste věřili jemu."

  Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce? – jakkoliv si velekněží a starší vybrali prvního syna, nám to nedá a chtělo by se odpovědět – no přeci ten třetí! Ten třetí je ten, který splnil vůli svého otce. Vždyť co je to za podobenství, které nemá kladného hrdinu? To si skutečně máme vybírat mezi reptalem a lhářem? My chceme třetího syna, který řekne „ano, pane“ a hned v následující chvíli jej přistihneme, jak s motykou jde na vinohrad. Jenže, my třetího syna nemáme, tak si musíme vybrat ze dvou, kteří jsou nám dáni k dispozici a ať se nám to líbí nebo ne, nastavují zrcadlo našemu chování.

  První syn – odpovídá tátovi rovnou „drahý otče, na vinohrad se mi nechce“ a my nevíme, jestli je to nechuť dlouhodobá, protože syn nemá tátovo vinohrad rád, je to pro něj už od malička synonymum pro robotu, pot a nucené práce v okamžicích, kdy kluci chodili hrát fotbal. Nebo možná prostě chce být vojákem a nechce se mu měsíc radovat ze sklizně, půl roku strachovat o úrodu a celý rok se plahočit na kusu země, která by jej měla živit – prostě nesdílí sny svého otce. Ale právě tak to může být prostý důsledek toho, že venku bylo příliš vedro a jemu se dnes prostě nechtělo. A komu by se chtělo? Vždyť i koníček, který se stal povinností se nám čas od času zajídá. Už v tomto okamžiku je zřejmé, že svět není černobílý, že důvodů, proč syn nechtěl jít pracovat na vinici, může velká spousta.

 Jenže pak se v prvním synovi hnulo svědomí a příběh se najednou projasňuje, ze záporné postavy se stává postava, která si své image vylepšuje tím, že lituje svých slov a hýbe se v ní svědomí. Opět nevíme, jestli za prvním synem nepřišla třeba sestra, která mu promluvila do svědomí, takže se v něm hnulo, nebo vykouknul z okna a viděl svého otce pracovat samotného na vinici, a proto se zastyděl. Možná mu došlo, že jeho důvody, proč nepracovat na vinici jsou tak malicherné, že vlastně nejsou skutečnými důvody, jak bývá u synů a dcer nedobrým zvykem. Osobně bych si přál, aby to bylo tak, že syna přiměla k práci na vinici láska k otci. Že si uvědomil, jak moc má otce rád a jak moc otce rmoutí to, že nešel a tak se snažil to napravit svou aktivitou, tím že šel a pracoval.

  Říká se „slibem nezarmoutíš“ a někteří lidé dodávají „kdo dvakrát slíbil, jako by jednou dal“. Právě u druhého syna je všechno naopak – jeho odpověď je správná, takovou chceme slyšet, prostě „ano“ a jde se na to, je to prostě klaďas. Jenže když čteme dál, tak nám postupně dochází, že ona odpověď „ano, pane“ je dost možná automatickou odpovědí, kterou syn pouze dává najevo, že otce slyšel a že s ním nechce jít do konfliktu. Ostatně odpověď „ano, pane“ je univerzální a funguje doma, v práci, ve společnosti, kdekoliv. Je to stejné, jako když říkáme „určitě se Ti ozvu“ v okamžiku, kdy víme, že sice je jistá šance, že bychom se ozvat mohli, takže vlastně nelžeme, ale na žebříčku priorit se takovýto telefonát nachází někde kolem bodu „našetřit na dům a udělat si u toho domu na zahradě pěknou skalku“. Lidé rádi slyší „ano“ a praxe skutečně ukazuje, že slovo „ano“ se dá zopakovat několikrát, aniž by to vztahy nějak výrazně poškodilo, což se o slovu „ne“ říct nedá.

  Chování druhého syna z pohledu lásky k otci je zvláštní – buď své „ano, pane“ myslí jako frázi, kterou nechce svého otce zklamat, prostě volí tolik oblíbené „menší zlo“ aniž by si uvědomoval, že otce tímto přístupem zklame hned dvakrát – lží a nečinností. Raději bych doufal v lepší variantu, kdy „ano, pane“ bylo upřímné a slovo „pane“ je vyjádřením úcty k otci a nikoliv pubertálním úšklebkem a na vinici nedorazil, protože jej něco zastavilo.

  Podobenství nám klade více otázek než odpovědí a tak je pro nás záhadou i to, jak otec reagoval na chování svých synů. Měl snad prvního syna za lenocha? Tvrdě jej zkritizoval za jeho nechuť plnit si své povinnosti popřípadě nedostatek úcty k rodičům, kteří potřebují pomoct? Ptal se jej, co z něj jednou bude? A co u druhého syna? Říkal si, jak je příjemné mít zodpovědného syna, který přeci jen plní povinnosti, jak se sluší a patří? A co synové? Dokázali mít v úctě svého rodiče, když jim dává kázání? A je lež projevem lásky? Odbytí rodiče slovy, která chce slyšet a na chvíli jej uspokojí?

  Otázka, na kterou se Pán Ježíš Kristus ptá je „kdo z těch dvou splnil vůli svého otce“? A pokud bychom chtěli poctivě odpovědět, tak ani jeden. Oba jsou pro svého otce jistě zklamáním, vždyť jeden neposlechl hned a druhý lhal. Skoro by se zdálo, že správná odpověď neexistuje a že Pán Ježíš Kristus pokouší velekněží a starší právě tak, jako oni pokoušeli jeho.

  Hledejme tedy výklad skrze naši osobní osobní zkušenost, nechme evangelium promluvit do našeho srdce. Bezesporu každý z nás by si moc přál být tím třetím synem, takovým Mirkem Dušínem, který co slíbil, to splnil hned a bez odkladu. Ale ruku na srdce – takoví nejsme, alespoň já ne. Z mnoha scénářů, které jsem se snažil nastínit, jsme jich většinu prožili, takže si stačí vybrat jeden životní příběh, kde jsme dosazeni do jednotlivých postav v příběhu. Představme si situaci, kdy jsme se chovali jako první syn a položme si otázku, jak jsme se měli zachovat, co jsme mohli udělat lépe a skutečně to příště tak udělejme. Ze životních zkušeností vyberme i ty, kdy jsme v pozici druhého syna – jakési univerzální slibotechny, kdy jsme něco slíbili nebo jen automaticky odsekli a neprojevili ani malý zájem s tím cokoliv udělat. I to se dá změnit a mělo by se to změnit, jak se zpívá v jedné písni „po lásce poznají křesťany“, tedy milujme bližní a měňme se pro ně i nás samotné. V neposlední řadě je zde postava otce, kterého jsem tak nehezky vykreslil, ale u kterého chci doufat, že má vlastnosti otce marnotratného syna – že má pochopení pro to, jací jeho synové jsou, že je miluje takové, jací jsou a že jim dokáže odpouštět jejich prohřešky. Umíme to také tak? Chceme to tak dělat? Vždyť přijímat lidi a odpouštět jim je tak těžké, ale ne nemožné.

  Posuňme se od lidí k Bohu.  Jak se chováme my, když na nás volá Hospodin, když k nám promlouvá?  Bráníme se, jako se Samuel bránil pomazat krále Davida (1S 16:2), ale nakonec jdeme a uděláme, co se po nás chce? Nebo Bohu po vzoru proroka Samuela odpovídáme „Mluv, tvůj služebník slyší“ (1S 3:11) a pak prcháme, jako prorok Jonáš, když se snažil ujet do Taršíše? Jaká je naše zkušenost s Bohem a jak se k němu chováme? Jsme neexistujícím třetím synem, který vždy přitaká a pak plní Boží vůli, jako Ježíš Kristus, který říká „ne má, ale Tvá vůle se staň“ (L 22:42n)?

  Za chvíli půjdeme domů a budeme žít před lidmi i Bohem naše životy dvou synů z dnešního podobenství, jejichž chování se nám nelíbí. To není důvod upadat do deprese, protože jako křesťané nosíme v srdci poselství, že to není neměnný stav. Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy a tak nám budou naše hříchy odpuštěny, my nemusíme být spoutání hříchem, nemusíme být otrokem hříchu, vždyť i celníci a nevěstky dostávají odpuštění, protože se dokáží zachovat alespoň jako první syn, tedy přiznat si vlastní vinu a snažit se o nápravu a změnu. Samozřejmě by bylo pěkné, kdybychom mohli být třetím synem, který je dobrý a poslušný právě po vzoru Ježíše Krista, ale takových je opravdu málo, tak buďme skromní a spokojme se s prvním synem jako vzorem.

Sdílet

Komentáře

Invisible Pokud bych já něco měnil, tak třeba tohle - Lidé rádi slyší „ano“ a praxe skutečně ukazuje, že slovo „ano“ se dá zopakovat několikrát, aniž by to vztahy nějak výrazně poškodilo, což se o slovu „ne“ říct nedá.

Bych změnil na tohle - Lidé rádi slyší „ano“. Mohlo by se zdát, že praxe ukazuje, že slovo „ano“ se dá zopakovat několikrát, aniž by to vztahy nějak výrazně poškodilo, opak je pravdou. Někdo tak dlouho říká „ano“, že to vztah úplně zničí, protože jeho „ano“ v podstatě znamená „kašlu na to“ ("kašlu na tebe").

pavel-v Dobré kázání, Papo! Akorát úplně nakonec bych doplnil, že ten třetí "syn" je Panna Maria, která řekla Bohu své ano hned od začátku a na vinici bez váhání šla.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio